22.-23.09.2012 Expedice Medník 2012 - Nejsladší kopec

Bydlím ve městě, jehož název zní Slaný. Hned za humny se nachází kopec, nesoucí tím pádem název Slánská hora. Dosahuje nadmořské výšky 327 metrů a v minulosti na jejím úpatí vyvěral slaný pramen. Slánskou horu považuji, co do názvu, za neslanější kopec České republiky. Následující otázka se tedy logicky nabízí. Který z kopců je ten nejsladší?  

     Světovým guru všech sladkých kopců je určitě Pao de Acúcar neboli Cukrová homole. Leží v Brazílii, tyčí se přímo nad pobřežím do nadmořské výšky 390 metrů a je z něj prý až dech beroucí výhled na slavnou pláž Copacabana i zbytek přilehlého města Rio de Janeiro. Ale to je daleká Brazílie. Pro cyklistickou vyjížďku lokalita nevhodná. Jak jsme na tom se sladkými kopci u nás? V zemi, kde byla roku 1843 vyrobena první kostka cukru na světě, se určitě nějaký ten sladký kopec najde. Pátrání netrvalo ani moc dlouho a objevil jsem kopce dva. Jako jsou sladké cukr a med, objevil jsem kopce CUKRák a MEDník. Výhodou je, že leží docela blízko sebe. A tak není nač čekat. Dvoudenní cyklistická výprava na nejsladší kopce České republiky může začít.

V Drahelčicích.

22.9.2012, sobota – Léto už je vetchý stařec a podzim ještě bezbranné nemluvně. Zatímco usrkávám horkou kávičku na probuzení, venku prší. Nevím, co snídá Pepé, druhý člen výpravy, ale já do sebe s klidným svědomím tlačím pěkně prorostlý bůček. Nejhorší snídaně je žádná snídaně. V devět hodin je po dešti a my vyrážíme na trasu, sladěni na dálku jako akvabely. Já vyrážím ze Slaného a Pepé z Kamenice, kde bydlí. Sraz jsme si domluvili v Radotíně na lávce přes řeku Berounku. „Kamaráde, v Čechách je řeka Berounka jen jedna, tak doufám, že se nemineme.“ „No jestli ty nejsi moc velkej optimista.“

     Les nad Malíkovicemi je od ranního deště promočen do poslední třísky. Přesto je plný houbařících houbařů. Jářku asi rostou. Důležitá informace. Promočený les bude ještě hrát v našem putování na nejsladší kopec důležitou úlohu, ale o tom až později.

     Za Velkou Dobrou vládne okolí plíživý ozón čerstvě pohnojeného pole. „Pane, k princeznám se nečuchá,“ myslím na dva medvídky, kteří se potkali u Kolína, a šlapu se zvýšenou intenzitou, abych už byl odtud pryč. Těším se při tom na kamaráda Pepého, se kterým se přeci potkáme na Berounce u Radotína. Dlouho jsme se neviděli, určitě dobře pokecáme.

     Když v Drahelčicích svačím, informační tabule mě informuje (co by také měla dělat jiného, že?) o historii názvu obce. Název vznikl na základě vybírání poplatků za udržování obchodní stezky zdejším pánem Jiřím z Dražé. Němečtí kupci nazvali poplatek „drah.“ A tak již od dob husitských nese obec nezměněný název Drahelčice. Je jednou z mála obcí v ČR, která v podstatě dodnes nezměnila svůj původní název.

     Šeď na obloze se začíná trhat a hle, tu a tam začínají nesměle vykukovat modré fleky. Že by se nakonec ještě udělalo hezky? Z Ořechu sjíždím dlouhým klikatým sjezdem do Radotína do údolí řeky Berounky. „A jedem, pané….,“ znovu myslím na dva medvídky od Kolína. Zatímco se kochám na levoboku zajímavě nakrabacenými a navrstvenými skalními útvary, začíná mírně poprchávat. Že by se nakonec ještě neudělalo hezky?

     V Radotíně snadno nalézám lávku přes Berounku, jenže Pepé nikde. Jako bych to neříkal. Sakra! Zvoní mobil. Pepé. Asi telepatie. Přijel o něco dříve a teď na mě čeká v Lipenci v restauraci U Járina. Před chvílí poprchávalo, teď pálí slunce. Mraky na obloze se nahánějí mnohem komplikovaněji než my s Pepém. Možná proto, že mraky hospodu neznají a to i přesto, že mraky lidí do hospody chodí.

     „Nepodávej ruku ďáblovi, ale tobě jí klidně podám,“ vítáme se s úsměvem od ucha k uchu. „Rozhodl jsem se, že pojedu těžce na lehko,“ stručně mi Pepé oznámil, že stan nechal doma. „Nevadí, když nebude pršet, nezmokneme.“ Jenomže ono pršet, zrovna teď začalo. Mám najeto 62 kilometrů a až přestane pršet, pojedeme dál už společně.  

     Pivo na přivítanou do jedné nohy, pivo na přivítanou do druhé nohy. V restauraci nad vchodem je přibitá bílá cedule s nepřehlédnutelným modročerveným nápisem „Středisko vrcholového pití Lipence.“ Třetí pivo už si raději nedáme, aby tady s námi nechtěli podepsat profesionální smlouvu.

Dnes se konají zvěřinové hody, dočítáme se z jídelního lístku. V nabídce mají kance se zelím i se šípkovou. K obědu si poroučíme cyklisticky dietní kančí sekanou a jako sladký zákusek kančí paštičku. S plným žaludkem se uvažuje mnohem lépe. Že šaty dělají člověka, to je pravda odvěká. Zrovna tak je to s názvem výpravy. „Když řekneš výprava na sladký kopce, je to takový nic. Když to ale podáš pěkně anglicky Sweetest Hills, hned to má nádech strašnýho dobrodružství.“

     Oblohu jakoby někdo přeťal mačetou ve dví. Levou polovinu pokrývá temný deštivý mrak, který jednou ranou někdo rázně uťal a celá pravá obloha je krásně modrá bez mráčku. Zajímavý úkaz. Navíc mrak je ten, kdo je na ústupu. Ještě chvilku počkáme, pak odložíme teplé vrstvy oblečení a vyletněni opustíme zdejší hospodu naplněnou vůni zvěřiny.

Cukrák.

     Modrá turistická stezka zvolna stoupá lesem. Mezi stromy příjemně probleskují sluneční paprsky. Příjemné babí léto. Náhle modré značení uhýbá prudce vlevo strmě vzhůru. Asi budu tlačit. Pepé pokračuje v jízdě. Tváří se, že chce stoupání vyjet celé. Si asi dělá srandu, nebo co? Jestli jede on, musím jet také. Neříká se tomuhle ješitnost? Kdepak. Tomuhle se říká davové šílenství a vůbec nevadí, že jsme jen dva. Podklad stezky je po dešti kluzký. Občas větev, občas kámen. Brašny se spacákem na zadním nosiči. Řídítka mají chuť tancovat ve vzduchu. Nejlehčí převody v permanenci a plíce příliš malé, abych tohle udýchal. Srdce mi buší tak, že neslyším vlastní myšlenku, přesto se daří. Tři sta metrů strmé jízdy, ale neslézáme. Na konci stoupání čeká cedule se sladkou odměnou. Cukrák. Jsme na vrcholu nejsladšího kopce České republiky. Nadmořská výška 411 metrů. Se zpožděním se na čele objevují první krůpěje potu. Až se mi uklidní tep a ruce přestanou klepat do rytmu srdečního tamtamu, pořídím vrcholové foto.    

     Na vrcholu stojí moderně vyhlížející technická dominanta, televizní vysílač Cukrák. Trošku mi připomíná startující kosmickou raketu. Stavba vysílače byla zahájena už v roce 1959 a dokončení trvalo dva roky. Výška věže je necelých 195 metrů. Je tak vyšší než tři Petřínské rozhledny nad sebou. Zajímavostí je i její originální ekologické vytápění. Používá se totiž odpadní teplo ze zařízení, která jsou uvnitř věže nainstalována.

     Lesním sjezdem plným louží opouštíme Cukrák, který se dříve jmenoval Kopanina. Nové jméno prý vzniklo díky nedalekému Zbraslavskému cukrovaru. Opouštíme Cukrák, nejsladší kopec České republiky a nabíráme směr Medník, nejsladší kopec České republiky. Vrchol Medníku je o pět metrů výš, než je vrchol Cukrák, proto Medník bude tím sladším. Co do sladkosti, se totiž počítá každý výškový metr.

V Jílovišti.

     V Jílovišti mají asi posvícení. Silnice uzavřená a neprůjezdná. Hlava na hlavě. „Kudy to objedeme?“ Ptám se nahlas. „Nikudy to neobjíždějte! To projedete,“ rozhodl za nás pořadatel v hasičské uniformě. Do jámy lvové nás tak poslal ten, který měl dohlížet, aby se do ní nikdo nedostal. A my jsme poslechli a vjeli do toho posvícenského mumraje. Barevné balónky zvolna stoupají k obloze. Hudba hlasitě hraje, sem tam falešný tón. „A ty se ptáš, co já?“ Vznáší se nad parketem dotaz zpěvačky. Helenka Vondráčková to určitě není. Opatrně se proplétáme mezi tanečními páry přímo přes parket. Parketem je zdejší silnička.

     Úspěšně hledáme cyklostezku do Měchenic a skotačivým lesním sjezdem klesáme do údolí řeky Vltavy. Ochlazuje se. Na zahrádce před hospodou drkotáme zuby. Vevnitř u výčepu bude lépe. Griluje se selátko, obsluha příjemná, teplo také. A ta vůně! Zvolna začíná příprava na nocleh pod širou oblohou. Kupujeme klobásky a chléb, abychom si večer mohli opéct na ohni. Na záchodě odmotáváme tři metry toaletního papíru, abychom měli na podpal. Když opouštíme vyhřátou hospodu, selátko už začíná vonět téměř nesmírně. Jednomu se až sbíhají sliny, a určitě to není Pavlovův reflex. Venku už vládne regulérní tma. Kulíme si to rovinou podél Vltavy do Davle. „Tak co, kde si usteleme?“ „Nevím, ale pod most spát nejdu, to se raději rozprodám na orgány.“ „Neboj, pod mostem spát nebudeme. Znám jedno takový místečko na kraji lesa.“ „Já vím, nejvíc dáš tomu, komu dáš naději. Stejně bude v noci kosa jako prase.“

     Stoupáme silničkou směrem na Petrov, a i když je zima, pot se začíná formovat do krůpějí. Čelovka se pohybuje do rytmu šlapání a červená blikačka bliká nedůtklivým stereotypem. „Co se mého rýče týče, nejraději se s ním hrabu v písku,“ notuje si Pepé do tmy. Míří na jisto za Petrov na jakousi motokrosovou dráhu situovanou na okraj lesa. „Tady si uděláme oheň a v lese pak přespíme.“ Je noc, jsme nedaleko vrcholu Chlumek, nadmořská výška jen 365 metrů, přesto zima jako v Tatrách. Opíráme kola o strom a doslova zakopáváme o hromádku nařezaného dříví. Trošku podezřívám Pepého, že si je tady předem připravil, ale je stejně překvapený jako já. Štěstí nám přeje, ale vyhráno není. Máme připravené dříví, máme zapalovač, máme tři metry toaleťáku na podpal, máme klobásky, máme provizorní opékadla. Nemáme však to nejdůležitější. Chybí nám oheň. Jak všichni víme, dopoledne pršelo. Les vlhký, dříví nacucané. Není šance ho zapálit. Lezeme v lese skoro po čtyřech a v kuželu čelovky trpělivě hledáme nejslabší větvičky a suché listí. Ruce se třesou zimou.

Chystá se večeře.

     S citlivostí chirurgů využívajících nejmodernější nanotechnologie přikládáme na hořící zapalovač kousky toaleťáku, listí i slabé větvičky. „Jak začnou větvičky praskat, máme vyhráno.“ Opatrně do plamínku foukáme, aby se chytil. Jen trpělivě. „Žádný praskání neslyším, zato mám plný oči kouře.“ Oheň ne a ne vzplát. Toaleťák není dobrým materiálem na podpal, vůbec nehoří. Během několika pokusů jsme zdělali všechen, celé tři metry. Zkoušíme podpalovat suché listí. Už, už to vypadá, ale nakonec plamínek zhasne. Zklamání. Slovy klasika „Je to marný, je to marný, je to marný!“ Jenže nejsme klasici. „Do prdele, my to snad nedokážeme!“ Tak dlouho podpalujeme, až se plastové součástky roztekly a zapalovač se stal nepoužitelným. Pepé vytahuje těžší kalibr. Zapalovač Zippo, americkou benzínovou klasiku. Výrobce poskytuje celoživotní záruku. Ani při odhození zapáleného zapalovače na zem plamen neuhasne. Tato vychytávka si získala velkou oblibu. Dokonce byla využívána i americkými vojáky ve válce ve Vietnamu, kdy byly hořící zapalovače využívány na vypalování vietnamských vesnic. Jenže nic naplat. My nejsme američtí vojáci, naše ohniště není vietnamská vesnice a dříví je pořád vlhké. Oheň ne a ne vzplát.

Nocležiště.

     Už jsem zlomený. Psychika v sádře. Kdyby bylo po mém, spolknul bych studenu klobásu, zabalil se do spacáku a jal se klepat kosu až do rána. Jenže Pepé je neumdlévající optimista. „Cokoliv si lidská mysl dokáže představit, a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout,“ napsal americký spisovatel Napoleon Hill. A Pepé je snad Hillovo jednovaječné dvojče. Jeho snaha je až nakažlivá. A tak zapalujeme a zapalujeme, až jsou větvičky a listí úplně suché. Je třeba něco obětovat. Vyndávám z brašen nepotřebné mapové listy. Je to přeci papír. Pepé si vzpomněl. Má v brašnách i sirky. Přichází finále. Máme jen jeden pokus. Jeden poslední pokus! Úhledně muchláme papír, tenoulinké větvičky a suché lístky na hromádku. „Nechci tě nijak stresovat, ale jestli škrtneš špatně, v noci zmrzeneme a už si nikdy neškrtneme.“ Pepé podpaluje celou krabičku sirek naráz. Na mžik se rozjasnilo. Musí to vyjít. Jestli ne, v noci omrzneme. Jedná se o sekundy. S mateřskou láskou přikládáme na plamínek suché lístky. Opatrně, jeden za druhým. Oči slzí od kouře. Lístky se kroutí. Přikládáme první větvičku. Plamínek nehasne. Plamínek hasne. Ne! Plamínek nehasne. Kouř škrábe v krku. Větvičky praskají. Máme vyhráno! Vlhké klacíky syčí, odpařující se voda bublá, mravenečkové nemají kam uniknout. Ohýnek plápolá čím dál víc. Můžeme přiložit větve o síle lidské ruky. Sláva! Podařilo se! Plamínek jsme s mateřskou láskou vypiplali z miminka až do metr a půl vysokého hromotluka. Je teplo, odkládáme rukavice, čepice, rozepínáme bundy. Ještě nařezat klobásky a můžeme opékat. Jak málo stačí člověku ke štěstí. Plameny tancují, podívaná lepší než v televizi. Obloha plná ledových hvězd. Pršet nebude. Do spacáků lezeme hodinu a půl po půlnoci. V nohách 84 cyklistických kilometrů. „Tak dobrou kamaráde. V noci určitě pršet nebude, maximálně nasněží.“

23.9.2012, neděle – Ze spacáků vylézáme až v devět ráno, ale opatrně. Je zima jako v ruském filmu, navíc černobílém. „Vy jste spali pod širákem? A to jste nezmrzli? Vždyť byly jen dva stupně,“ podivuje se chlápek venčící svého pejsánka. „Neběhej v tý trávě, budeš špinavej, jak koule hoven,“ okřikuje ho na dálku. 

     Balíme spacáky a máme celkem krásné panoramatické výhledy na krajinu. Naproti za Petrovem se zvedá kopec s názvem Ďábel. Dosahuje nadmořské výšky 398 metrů. Prý se jedná o geometrický střed Čech. Z vrcholu je to na hranice s Moravou, Polskem, Německem a Rakouskem stejně, 105 kilometrů. Že bychom si tam zajeli? Kdepak, dnes ne! Medník čeká. Alespoň máme námět na příští tematickou výpravu. Na Ďábel, nejcentrálnější kopec Čech, se vydáme někdy jindy. Vrchol se najde snadno, nedaleko něj se nachází hlavní vodojem Posázavského vodovodu. 

V Petrově.

     Mrznouce ve sjezdu, klesáme k další řece, Sázavě. Za lávkou jsou Pikovice, v Pikovicích cukrárna, v cukrárně teplo. Ohřejeme se. Pepé pojal pobyt v cukrárně tématicky. „Jedeme na Medník, tak si objednám medovník.“ Než dopijeme ranní kávičku, bere si nás do parády majitel cukrárny pan Krištůfek. Jeho monolog je velmi zajímavý. Návštěva cukrárny se tak protahuje na hodinu a půl. Vypráví, jak to v Pikovicích bylo kdysi.

     „Když sem za války přišli Němci, zalíbilo se jim tady. Všechny domy zabavili a udělali si tady z toho vojenský prostor. Domy zabavili, ale podle tehdy platných zákonů je zaplatili. A co je důležité, byli tady několik let a domy nezničili. Na konci války sem vtrhli Rusové. Byli tady čtrnáct dní a všechno zdemolovali. Vytrhali ze zdí všechnu elektriku, kabely, zásuvky a odvezli sebou domů, i když nevím, k čemu jim to v Rusku v těch jejich zemljankách bylo? Taky chtěli udělat přehlídku na počest dobití vojenského prostoru. Jenže neměli z čeho postavit tribunu pro ty své generály. Tak ze všech domů vyrvali dveře, schody a všechno dřevo, aby z toho tu tribunu ztloukli. Sebrali taky záclony, závěsy aby jí měli čím ozdobit.

     Po válce v roce 1961 nám cukrárnu zase zabavili komunisti, ale na rozdíl od Němců ji ani nezaplatili. Tak tedy nevím, za koho jsme se měli lépe?“ Když se monolog chýlil ke konci, objevila se na scéně paní Krištůfková. „Nevěřte mu ani slovo, je to takový Baron Prášil.“ Pak se zahleděla na mě. „Vy sem jezdíte pravidelně, že?“ „Kdepak, jsem tady prvně v životě.“ „Tak jste nějak mediálně známý? Neznám vás z televize?“ „Né! On má jen tak univerzální obličej,“ vložil se do rozhovoru Pepé, právě dojedl poslední sousto medovníku. Vzhůru na Medník!

Medník.

     Od cukrárny v Pikovicích už jen nabíráme výšku. Chvíli asfalt, chvíli dlažba, polní cesta, lesní cesta. Les nás pohltil. Pořád vzhůru. Orientačně nenáročné. A jsme na vrcholu. Ale né! Něco je špatně. Na vrcholu Medníku by měla být kamenná mohyla, tady je jen trouchnivějící myslivecký posed. Jasná známka toho, že na Medníku určitě nejsme. Díváme se do mapy. Proč jsme to neudělali už dřív? Mapa nelže. Jsme na vrcholu Chlum, nadmořská výška 447 metrů. Politováníhodný omyl. Takže zpět, znovu a lépe. Naštěstí vrchol Medníku není daleko. Snažíme se v sedlech vyjet až na vrchol, ale listí podkluzuje. Nosič na zadním kole je jako koule na noze. Poslední metry tlačíme. Nevadí, ve 13:00 jsme na vrcholu. Skutečně, kamenná mohyla nechybí.

     Medník dosahuje nadmořské výšky 416 metrů a význačně ční nad údolím řeky Sázavy. V jeho okolí je nadprůměrná koncentrace trampů a trampských osad. O Medníku se zmiňuje třeba Jan Werich v písni Babička Mary, asi proto, že Jiří Voskovec měl nedaleko chatu. Je také častým námětem písní Honzy a Františka Nedvědů. A to je jasná věc. „Folkoví bratři Nedvědi kde na Medníku med vědi.“ Kopec je chráněn jako národní přírodní památka. Jedná se o jedinou lokalitu v Česku, kde roste ohrožená rostlina kandík psí zub. A krom toho je Medník nejsladším kopce České republiky. A to všechno do sebe krásně zapadá. Když někdo jí hodně sladké, může ho z toho bolet zub. Když někoho bolí zub, může trpět jako pes. A jestliže někdo trpí jako pes, není dalek toho, aby na záchodě udělal malý, ale opravdu docela malý kandík.  

     A znovu klesáme do údolí, vítá nás Vltava. Ze Štěchovic do Zbraslavi nás čeká 18 kilometrů dlouhá cyklistiky nezáživná záležitost. Vpravo svodidla, za nimi poklidná Vltava. Vlevo silnice a jedno auto za druhým. Těžkým převodům začíná být horko a řetěz se jich nemůže nabažit. Stále po rovině, stále vpřed. Bacha na auta. Nudu střídá až odporný zápach. Policejní auto zaparkované těsně u vody a prostor obehnán širokou policejní páskou. Zrovna z vody loví utopeného. Podle puchu už patrně uzrál.

     V protisměru potkáváme poměrně dost osamoceně jedoucích silničních cyklistů. Co je sem láká na vzdor hustotě provozu? Na téhle rovině jim kilometry musí naskakovat samy.

     Ve Zbraslavi na křižovatce motorkář položil svého miláčka k zemi. Sám naštěstí vstává nezraněn. Sundává helmu a klube se z něj žena motorkářka.

V údolí Vltavy.

     V restauraci Škoda lásky si dopřáváme rozlučkový oběd. Odtud už pojedeme každý sám. Přestože máme dnes najeto jen 30 kilometrů, všechno mě bolí. Nevědomky jsem zabrousil na dámský záchod, kde mě vyplašila postarší paní. Naštěstí se moc nepolekala, náčiní už jsem měl uklizené. Asi blbnu z únavy.

     „Až objevíš nějaký další interesantní kopec, dej vědět, rád se přidám.“ Loučíme se a vyrážíme k domovu. Výprava na nejsladší kopce České republiky se blíží ke konci. Přede mnou posledních šedesát kilometrů jízdy. Slunce hřeje. Spěchám, abych to domů stihnul za světla. Jakmile slunce sleze z oblohy, rázně se ochladí. Nemá cenu si to dělat jednodušší, když si to můžu udělat složitější. Stačí jedno chybné odbočení a velmi podrobně se seznamuji s golfovým hřištěm mezi Zbraslaví, Lipencem a Radotínem. Při jízdě domů si hraju na vteřiny a teď si tady dávám pětikilometrový bloudivý okruh mezi jamkami úplně zbytečně. No co, Odysseus při cestě domů bloudil deset let. V porovnání s ním, jsem na tom ještě dobře.

     Stoupání od Vltavy mám dávno za sebou. Žádný kopec už mě nečeká. Svaly fungují. Slunce svítí, díky tomu je psychika ve výborné kondici. Troufám si i na dobré skutky. V Unhošti na přechodu dávám přednost stařence dávno po přechodu.

     V 18:38 jsem dorazil domů, Pepé už je tam dávno. Od rána v nohách 90 kilometrů. Výprava na Cukrák a Medník, nejsladší kopce České republiky, je úspěšnou minulostí. V celkovém součtu byla dlouhá 174 sladkých kilometrů.

     Výprava je u konce, výčet sladkostí tím ale nekončí. Po návratu domů jsem se dozvěděl, že v katastru obce Nikolčice na Břeclavsku se nachází kopec, kterému se říká Cukrmandle. „Naleznete ho nad Nikolčicemi směrem na Kurdějov. V blízkosti vrcholu se nachází Smírčí kříž,“ dozvěděl jsem se od samotného nikolčického starosty pana Hrouzka. Výborně! Beru do ruky telefon a volám Pepému. Výprava na nejsladší kopec ještě není u konce. Cukrmandle čeká na sladké cyklistické pocucání.

Není čas na oslavy, Cukrmandle čeká.

Milan Silný

fotogalerie zde