29.5.2010 Král Šumavy 2010 - Klatovy - 101 km

Letošní roční byl naštěstí jinej než loňská "cákačka", navzdory vytrvalý zálivce předchozích dní. Start v 7.30 a informace o asfaltový verzi prvních kilometrů kvůli bahnu potěšila. V první vlně vidím záda kolegů v dresu Central Bike Filipa a Honzy, kteří loni nezklamali a dojeli do dvou set... Byl to morál.
Start, rána z děla, klasika mi to nejede, dva tejdny prášků a nesezení na kole jsou cejtit. Ale mám jakž takž najeto, tak se tělo snad probere, taky mám o cca 6 kil víc jak loni, to budou kopce... Nájezd do terénu dává tušit že lepivý bude lepit a kluzký klouzat, zdejší louky a cesty držej jak magnet. Začínám pochybovat o moudrech z časáků vyčtenejch a aplikovanejch, třeba že je zbytečný foukat gumy na krev, valivej odpor se nemenší a trakce slábne... Na 28. kilometru v prvním kamenitým sjezdu cink cink a Jiřik už opravuje. Menší tlak, ty starej vole, jak dlouho jezdíš maratony? Tři sta šťouchů pumpičkou a je to tlakem tam kde má, jen těch cca 12 minut opravy a nelepšící se pocit z jízdy ze mě dělaj skoro turistu. Aspoň jsem propadl sítem k výkonnostně stejně jedoucím vrchařům.
Před čtyřicítkou na tachu přicházejí brody, první Nemilkov a vzpomínky na loňskou plavbu... Ochromenej strachy ignoruju vodu sotva po kolena a v půlce slejzám, je to srabárna, ale letos chci dojet, takže sorry pane Wassermann...

O kilák dál to samý zpátky, to samý provedení i výsledek. Kousek do kopce a na bufetu namazat parádně vypranej řetěz, je sice projetej, ale chci dojet bez škubání.
Někde kolem 50. kilometru mě dojíždí další centralbiker Kuba, přijel na start prakticky s výstřelem, jede napřed, ale během pár kilometrů se scuknem s Kubou i Filipem. Nesmyslně na mě čekaj, ale je to super, tahaj mě z nejhoršího. Jim to jede do kopce, jsou to klasický chrti, já to doháním ve sjezdech i díky tomu, že Filip jede místo celopéra na hardtailu s pevnou karbonovou vidlí. Bejt na jeho místě, pod sjezdem to zahodím.

Klasika, na 70. kiláku mi to začíná jet, Kubovi trochu dochází, ale jsme tým, né a tak na dalším bufetu trávíme půl hoďky ve stylu Birell a sekaná a chleba a všechno možný. Moc se nechce, víme že před sebou máme ještě slušnou porci, nakonec se všichni rozhejbáme a nacházíme všem snesitelný tempo. Poslední brod jsem skoro dal, Kuba technicky za 1, kopce bolej, sakra obvykle bejvá posledních patnáct do cíle milosrdných... Kulový, cedíme krev, v posledním těžkým sjezdu při slalomu mezi "chodícíma" padám po šutrech do trní. Kupodivu mám radost, pět let jsem pořádně nespadl a začal bejt dost rozzívenej. Ale jako v cirkusu, když něco zkazíš, znovu a líp, sedám na kolo a dávám zbytek. Jóó, teď zhruba deset do cíle, tlačíme trochu na pilu, to už vydržíme. Pár lidí jsme předjeli, ve třech se jede super, člověku to nedá. Na stým se objevuje cedule Poslední kilometr, vymačkat nohy, poodjet zbytku a před cílem se seřadit do lajny... Týmovej dojezd se povedl, před cílem leží Honza (Kubův táta) a je čerstvej jak ústřice na rybím trhu brzo ráno, taky je skoro hodinu v cíli... Starej tahoun, máme se co učit sakra.
Z výsledků po SMS čtu čas 7:32, hrůza, čtvrtá stovka, hrůza, ale pocit super, užili jsme týmovýho ducha, k nezaplacení. Napříště tvrdý gumy, měkčí tlumení a hlavně žádný flákání s teploměrem a práškama.

Jiří Čech