Milan Silný - Expedice Dvorský les 2011 nejvýchodnější a nejjižnější tisícovka Krkonoš

S laskavým svolením autora Vám přinášíme výbornou reportáž. Jen uvedu: Milča Silný, kamarád, cyklospisovatel (2009 Každý kopec má své...nej; 2010 Každý kopec stojí za...to), spolupořadatel a 2 násobný vítěz extrémního závodu Loudání Českou krajinou aneb Great Divide Race po Česku, všechny 4 ročníky dokončil...

Pepe

    Expedice Dvorský les 2011 nejvýchodnější a nejjižnější tisícovka Krkonoš

     Krkonoše jsou nejvyšší České hory, to každý ví. V Krkonoších se ze všech českých hor vyznám nejlépe, to už teď taky každý ví. Vyznám se v nich tak, že v létě v Krkonoších zabloudit nemůžu. Nemůžu? Jak bláhové. Samozřejmě že můžu. A jak rychle a jednoduše se mi to povedlo, se každý právě teď dozví.

20.5.2011, pátek – Domluvili jsme si s Jožánkem, že se po práci sejdeme v Černé Dole a společně vyrazíme na cyklistikou vyjížďku po krkonošských kopcích. Ráno jsem proto vstal už v pět hodin, abych všechno včas stihnul a měl tak na kolo dostatek času. Pro potěchu z cyklistiky člověk trochu toho spánku oželí. S vidinou krásné vyjížďky se mi vstávalo naprosto snadno. Možná to bylo i tím, že od samého rána bylo nebe jako vymetené a slunce na správném místě.

     Do „Čerňáku“ jsem přijel celý nedočkavý a cyklistiky chtivý chvíli po půl třetí odpoledne. Jožánek nikde. Mobilní telefon je po ruce. „Kde jsi? Už tady na tebe čekám?“ „Nečekej, nestíhám, dorazím až za dvě hoďky. Jeď beze mne.“ Chudák se v takhle krásném počasí zaseknul v práci a bude mít zpoždění. Co se dá dělat, pojedu se projet sám. Počasí je ideální, nemá cenu na Jožánka čekat.

Ztrouchnivělá lávka přes potok. Udrží mě?

     Vyrážím vzhůru do kopce bez Jožánka a bez mapy. Okolí znám, pojedu podle instinktu. Když na nějaké křižovatce nebudu vědět, dám se do kopce. Když pojedu do kopce, pojedu správně. Zabloudit nemůžu. Večer by podle předpovědi počasí měly přijít bouřky. Hydrometeorologové vyhrožovali i kroupami. Teď slunce pálí jako zběsilé. Kamínky pod koly jemně šustí, tak to mám rád. Kopec lesní cestou vzhůru se po chvíli začíná jevit jako nekonečný. Pot ze mne neodkapává, ale přímo stříká. Sůl pálí na rtech a hořkne v ústech. Kromě Jožánka a mapy jsem si v té cyklistické euforii sebou nevzal ani pití a peníze. Co udělám, až budu mít žízeň? Asi si vyždímám do pusy propocené ponožky. Vtip. Nohy se mi moc nepotí. Vyždímáním cyklistické vložky bych získal energetického nápoje mnohem víc.

Kamenitá stezka mezi kapradím.

     Proti mně z kopce svižně kráčí turista a jeho ostrý krok mě vytrhává z úvah o krizovém řešení dehydratačních příznaků. „Prosim vás, kam tudy dojedu?“ „Když se budeš držet červený turistický, tak dojedeš na Černou horu.“ Výborně aspoň vím, kde jsem. Šlapu stále vzhůru a přichází chvíle rozhodnutí. Červená turistická značka vede po široké lesní cestě vlevo a dovede mě na Černou horu. Žlutá turistická značka vede vpravo přes úzkou lávku a dále pěšinkou mezi stromy mě také dovede na Černou horu. Dost bylo pohodlné lesní cesty, volím pěšinku mezi stromy. Bude více dobrodružství a díky stromům méně slunka. Osudové rozhodnutí. Už teď mohu prozradit, že na Černou horu jsem se nepodíval.

     Stezka směřuje mírně z kopce, spousta kamenů a kořenů. Užívám si technického sjezdu a dávám bacha, abych si nenabil hubu. Jak se soustředím na terén pod koly, nevšiml jsem si, že mi někam zmizelo žluté turistické značení. Chvíli na to žasnu. Přede mnou se tajuplně a tiše vine mezi stromy očividně lidskou rukou vybudovaný kamenný chodníček. Kameny jsou umně vyskládané asi půl metru nad úrovní okolního terénu. Na první pohled je vidět, že stezka byla vybudována hodně dávno. Směřuje zvolna kamsi dolů. Neodbytně lákavá výzva k pohádkově tajemnému svezení a objevitelskému prozkoumávání neznámých končin. Až mě lehce šimrá kolem žaludku. Ten, kdo chodníček budoval, určitě věděl odkud kam a proč, takže zaručeně někam dojedu, jen zatím nevím kam.

     Od stromu ke stromu je natažená červenobílá policejní páska s nápisem „vstup zakázán.“ Hned za ní vede přes dravý potok lávka z několika klád. Vracet se zpátky do kopce se mi nechce. Můžu pokračovat v cestě? Policejní páska je uprostřed přetržená a barvy na ní dosti vybledlé. Řekl bych, že už několik pravých krkonošských zim pamatuje. Proč tady je? Kdo jí sem dal? Je to kvůli tomu, že je lávka ztrouchnivělá? Mám? Nemám? Můžu? Nemůžu? Udrží? Neudrží? Opatrně zkouším pevnost mostku a klády drží. Chvilka napětí. Hop a skok a jsem i s kolem na druhé straně potoka. Nasedám do sedla a jedu. Single track respektive vyšlapaná pěšinka mezi kapradím pokračuje úzkou roklí vpřed.

Tudy se musím s kolem prodrat.

     Po pár šlápnutích slézám z kola. Terén nesjízdný. Prudký kamenitý sráz nad divoce běsnícím potůčkem. Vodopády přes lidskou rukou vybudované kamenné zídky. Vodní kaskády, tůňky, lagunky a divočina mezi obrovskými balvany porostlými zeleným mechem. Ze svahu vyvěrají pramínky vody. Mám mokro v botách a to jsem se ještě před chvílí bál, že budu mít nedostatek vody. Na první padlý strom přes pěšinku navazuje druhý padlý strom a pak celý obrovský polom. Cesta se ztrácí ve změti padlých kmenů a větví. Aha, tak ta policejní páska nebyla kvůli zchátralé lávce přes potok. Po obou stranách potoka se zvedají naprosto neschůdné kolmé stěny kaňonu. Krkonošská divoká divočina. Krkonoše mi ukazují svoji novou tvář. Takhle je neznám. A kdyže má přijít ta bouřka? Kontroluji pohledem nebe. Naštěstí modro. Výhled mám ale díky kolmým svahům a stromům dosti omezený a zúžený. I když bouřkový mrak nevidím, neznamená to, že nemůže být někde za rohem a nad mou hlavou během chvíle. Mám trošku strach. Nikdo neví, že jsem tady. Nemám sebou ani mobil, stejně bych tady asi neměl signál. Tohle všechno samozřejmě doma říkat nebudu, protože by mě příště nikam nechtěli samotného pustit. Kdyby se teď přihnala bouřka, opravdu bych se bál, abych neskončil jako pan Ungeler.

     Vyvrácený čtyřicetimetrový strom přes cestu. Mezi jeho kořeny pevně zarostlý dvoumetrový kamínek visí skoro dva metry nad zemí. Kolo musím často přenášet, i když bych potřeboval občas přenést já sám. Houština neprostupných větví propletená ve změti bez ladu a skladu na sebe popadaných smrčků. Musím najít škvírku. Nejprve se snažím prostrčit kolo. Jde to špatně, řidítka se různě zachytávají o větve. Zkouším to metr po metru. Trpělivost růže přináší. Můj věrný přítel kolo je na druhé straně. Stávám se menším a ještě menší, a protahuji se škvírkou také. Škrábanec na holeni je maličkost, pořád myslím na osud pana Ungelera. Znovu kontroluji nebe, stále modré. Už to vypadá, že stezka bude sjízdná, ale přichází další zátaras v podobě popadaných stromů. Vpravo ve strmém srázu leží popadané stromy, jako párátka. Dobrodružnější úsek jsem na kole respektive s kolem ještě nikdy v životě nejel ani nešel. Kde to jen sakra jsem? Kde mě to vyplivne?

Neprůchodné? Kdepak!

     Stezka se rozšiřuje, mohu nasednout, ale ne na dlouho. Potok stále divoce bublá a kolem rostou stromy bizardních tvarů, skoro pohádková krajina. Kdysi tady stával most, dnes tu není nic. Na druhé straně potoka vidím krásně širokou udržovanou stezku. Civilizace už je cítit blízko. Nejprve musím dolů do koryta a překonat potok. Kolo používám jako bidlo a na druhé straně jsem suchou nohou. Stezka je široká, mohu jet v sedle bez obav. Proti mně kráčí vycházkovým tempem dvě maminky se svými ratolestmi. Sláva, bídně nezhynu. Vzápětí přijíždím do civilizace a jsou to Janské Lázně. Teprve tady se dozvídám, jakým koutem Krkonoš jsem se právě prodral. Byl to Těsný neboli Klauzový důl. Pěšinka podél Černohorského potoka, po které jsem se právě prodral do civilizace, nese málem až vznešený název Luisina cesta. Fakta hovoří jasně. Moje dnešní vyjížďka byla zatím dlouhá deset kilometrů a trvala mi hodinu a patnáct minut. Rychlost minimální, ale zážitky abnormální. A o zážitky tady jde především.

     Prodral jsem se Těsným dolem, částí Krkonoše, kde se psala historie. Krásná romantická rokle mezi Černou a Světlou horou, kterou protéká Černohorský potok napájený Černohorským rašeliništěm, jedním z největších v Krkonoších. Patent císaře Maxmiliána z roku 1567 odstartoval rozsáhlé mýcení krkonošských lesů pro potřeby stříbrných dolů v Kutné hoře, a proto už v roce 1576 dal místní pozemkový magnát a důlní odborník Kryštof Gendorf vybudovat na Černohorském potoce v Těsném dole první klauzu neboli přehradu pro lepší splavování dřeva do údolí. V roce 1885 nechala majitelka panství Aloisie Czernin-Morzinová podél potoka vybudovat původně jezdecký chodník pro lázeňské hosty, ze kterého se později stala hojně navštěvovaná turistická trasa. To byla tedy Luisina cesta, ten starý kamenný chodník, po kterém sem do údolí přijel. Dva vysoké kamenné jezy, které jsem na potoce zahlédl, jsou pak dílem italských kameníků z roku 1897. Byly zbudovány po ničivé povodni, která celé údolí postihla. Nejatraktivnější částí Těsného dolu pak byla zpřístupněna v roce 1910 a za poplatek 75 haléřů tudy prováděl většinou lázeňské hosty toužící po vzrušujících zážitcích zkušený místní průvodce. Já nejsem lázeňským hostem, a proto jsem projel tajemným dolem bez průvodce. Aspoň jsem těch několik haléřů ušetřil. Všechna sláva, polní tráva. Chodník po roce 1945 zpustl, zmizely mosty a na několika místech trasu strhly sesuvy. S těmito nástrahami jsem měl čest se dnes popasovat. Dílo zkázy pak dokonala extrémně ničivé vichřice, která se tudy prohnala na konci července 2009 a na plné tři dny odřízla od elektřiny nejen Janské Lázně, ale i Horní Maršov a Pec pod Sněžkou. Způsobená spoušť je nepřehlédnutelná doposud.  

Následky vichřice jsou patrné dodnes.

          Počasí je stále krásné a mě s hladkým asfaltem pod koly rychle otrnulo. Nohy do pedálů, zadek do sedla hurá vstříc dalšímu dobrodružství. Současně si ale slibuji, že dnes už značenou turistickou stezku neopustím. Jedno bloudění podél kaskád Černohorského potoka pro dnešek bohatě stačilo.

Tady se jelo náramně.

     Z Janských lázní po turistické stezce vzhůru a pak za odměnu po turistické stezce dolů. Na obloze se začínají kupit mračna. Jsem v Horním Maršově a obloha už se tváří jako rozdivočelá borůvka. Bylo to celkem rychlé. Že by ta slibovaná bouřka?

     Horní Maršov, horské rekreační středisko, je leckým považováno za výchozí bod do východní části Krkonoš. Nachází se v nadmořské výšce kolem šesti set metrů. Z Maršova znám krásně drsné lesní stoupání až na Rýchorskou boudu do rovného tisíce metrů nad mořem. Jedná se o tři a půl kilometru stále vzhůru. Převýšení vychází více než sto metrů na kilometr. V nejprudších místech je sklon lesní cesty přes 35%. Může mít nějaký cyklista takhle prudký kopec rád? Samozřejmě. Nemůže! Úplně nejhorší je přesvědčit se a vysvětlit si, že si tenhle skvost chci vyšlápnout. Komu by se taky chtělo šlapat dobrovolně do kopce? Jakmile se odhodlám a rozjedu se, už je to v pohodě. Úplně nejraději mám konec stoupání, to už vím, že mám kopcovité utrpení úspěšně za sebou.

     Kdesi v dálce přede mnou začalo hřmít. Snad stihnu na Rýchorskou boudu dojet ještě za sucha. Snažím se jet co nejrychleji, ale do kopce mi to moc nejede. Hromy jsou častější a čím dál hlasitější. Lehce se zvednul vítr. Už mám ale jistotu, že to na boudu za sucha stihnu. Na volném prostranství fouká daleko víc a je i o poznání chladněji. Před boudou stojí chlápek, šedivé vlasy, dlouhé šedivé vousy. Vypadá jako Krakonoš, ale spíš to bude správce chaty. „Za chvíli je tady bouřka, tamhle dole už prší,“ a ukazuje rukou do údolí. „Zmokneš,“ varuje mě ještě a odchází se schovat do chaty. Vzápětí dostávám trošku hříšný nápad. Je před bouřkou, na stezkách určitě moc turistů nebude a to je moje šance. Vím o vrcholu, na který bych teď mohl vyjet. Leží asi kilometr odtud, což je pro cyklistu kousek. Dosahuje nadmořské výšky 1033 metrů, a protože už jsem přes tisíc metrů nad mořem, bude i stoupání k vrcholu jen lehce nakloněná rovinka. Vrchol je nejvýchodnější a nejjižnější tisícovkou celých Krkonoš. Zároveň je také nejvyšším bodem Rýchorského hřebene. Pro cyklistu tedy slušný zářez na pažbu. Má to však jedno ale. Vrchol, o kterém přemýšlím, spadá do I. zóny Krkonošského národního parku, jelikož se zde nachází velmi významná přírodní rezervace Rýchorský prales tvořená převážně mechem porostlými buky prazvláštních tvarů. Některé zákazy vjezdu cyklistům v Krkonoších z mého pohledu postrádají logiku. Na tento vrchol, řekl bych, je zákaz oprávněný. Vrchol, o kterém uvažuji, se jmenuje Dvorský les.

Strom téměř pohádkových tvarů.

     Když je cyklistům na Dvorský les vysloven zákaz, poslušně k vrcholu tlačím. Přede mnou se objevují stopy od kola. Někdo tudy přede mnou jel. Mohu říct, že dojista, zde nejsem první cyklista. Bouřka se blíží. Chci na vrchol, ale nechci zmoknout. Nasedám a po vyšlapané pěšince jedu a jedu rychle, protože se cítím provinile. Doufám, že blížící se bouřka mé stopy dokonale zahladí. Jsem na vrcholu. Žádné zdržování. Otáčím se a ještě rychleji jedu zpět. Do teď hřmělo přede mnou. Od teď bude hřmít za mnou. Neprší. Od Rýchorské boudy do Horního Maršova to valím z kopce, co to jde. Vítr mi vhání slzy do očí. Bouřce musím ujet.

     Povedlo se. Jsem zpět v Černém Dole. Moje cyklistická vyjížďka byla dlouhá 37 kilometrů. Chvíli po mně se vrací z vyjížďky i Jožánek. A vzápětí to přišlo. Černočerná bouřka samý hrom a blesk. Chlápek na Rýchorské boudě měl pravdu, ale my s Jožánkem byli rychlejší. Bouřka přišla, ale my už dávno byli rozvaleni v pohodlí chaty a proto „Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu.“

     Bloudivá výprava na Dvorský les, nejvýchodnější a nejjižnější krkonošskou tisícovku je úspěšně dokončena. Závěrem zbývá zodpovědět jedinou otázku. Kdo to byl pan Ungeler? Víte? Vzpomeňte si! Pan Ungeler byl přeci prachobyčejný pytlák a padouch, kterého v lese při bouřce zabil strom. Stalo se tak ve filmu Na pytlácké stezce. Pan Ungeler „takovej chudák chlap, žena mu umřela, chlastá, ale v práci maká,“ byl v podání herce Karla Augusty vskutku dokonalý.

     Ne, tak ještě jeden střípek na samý závěr. Po návratu domů jsem chtěl Libčovi trošku povyprávět o cyklistickém adrenalinu v Těsném dole na Luisině cestě. „Libčo, vim v Krkonoších o parádní cyklistický vyjížďce. Jedno velký dobrodružství,“ začal jsem tajemně. „Povídej, to mě zajímá,“ opáčil Libča jak na trní. „Projel sem Těsnej důl a bylo to hustý trápení přes hodinu. Pojedeš tam se mnou?“ „No jasně, už se těšim.“ Jenže pak jsem Libčovi ukázal pár fotek a plánovaná společná vyjížďka dostala povážlivé trhliny. „Ne, tak to ne. Tímhle směrem už sem jednou byl a už se tam víckrát nevydám!“ Asi si tam Libča taky užil svoje. No, popravdě, já už bych tam na kole taky nemusel.

Milan Silný