Milan Silný - Expedice Zaječí hora 2012, nejzápadnější česká tisícovka

     Slovinec Jure Robic vynikající ultramaratonec a vytrvalostní cyklista je držitelem světového rekordu ve dvacetičtyřhodinovce, když na kole dokázal ujet 834,77 kilometrů. Mimo to dokázal třikrát vyhrát Dos Ras Extreme, což je závod kolem Slovinska dlouhý 1188 kilometrů s převýšením 12000 metrů. Zároveň je historicky jediným cyklistou na světě, kterému se pětkrát podařilo vyhrát Race Across America, nejtěžší a nejdelší cyklistický závod této planety. Je dlouhý 4800 kilometrů, vede přes dvanáct amerických států, přes tři časová pásma a účastníci na něm překonávají nejen Skalisté hory, ale i nástrahy pouště. Jure Robic, povoláním profesionální voják, podává tak mimořádné výkony, že se dokonce stal objektem vědeckého zkoumání. Jak je možné, že jeho tělo dokáže oproti všem předpokladům podávat mimořádné fyzické výkony i v momentě, kdy už by se mělo dostavit vnitřní zhroucení organismu. Jure Robic je výjimečný. Jure Robic je fenomenální. Přesto je to pořád jen člověk z masa a kostí. Jure Robic je mrtvý, zahynul v dubnu roku 2010 během přípravy na bikerský etapový závod Crocodile Trophy. Při tréninku nedaleko svého domova ve slovinské Jesenici se ve sjezdu střetl v zatáčce s automobilem. Bylo mu teprve 45 let.

     Jure Robic se nám stal inspirací pro tuto cyklistickou výpravu. Naplánovali jsme si na jeden zátah ujet 270 kilometrů. O co je trasa kratší, o to je na ní více kopců. Pojedeme do Krušných hor, kde máme v plánu postupně pokořit pět vrcholů s nadmořskou výškou přes tisíc metrů. A aby toho všeho nebylo málo, máme v plánu vyrazit na noc. Nemá cenu dělat si cestu lehčí, když si ji můžeme udělat těžší.

 

27.4.2012, pátek – Přesně v 17:17 hodin vyrážíme ze Slaného. Jedeme pouze ve dvou Pepé a já. Ani jeden jsme tolik kilometrů na jeden zátah ještě nikdy nedali. Bude to náš rekord! Všem ostatním adeptům, když se dozvěděli proporce výletu, zvlhnul střelný prach odhodlání. Spacáky sebou nevezeme. Důvod je prostý. Kdo nemá spacák, ten nespí!

     Hned za humny města je zkratka lesem vítaná. „Krásná zkratka, je to sice dál, ale za to horší cesta.“ „Neboj, bloudění k tomu tak nějak patří.“ Jsme na začátku výpravy. Sil máme na rozdávání a tak nám nějaké to otočení pedálem navíc vrásky nedělá. „Pojedeme daleko, pojedeme přes pět tisícovek, pojedeme přes noc a teď tady bloudíme přes kořeny a zlámané větve. Tak si říkám proč tohle všechno?“ „To je jasný. Abychom mohli všechny nástrahy extrému s lehkostí překonat.“

     Ač konec dubna, počasí je spíše letní. Ve vesničce Srbeč v hospodě doplňujeme tekutiny. Kávička, pivíčko a až Pepé vypije i svou rozehřátou tatranku budeme pokračovat v cestě. Nad pivkem máme dost času pořádně probrat itinerář naší mega extrémní výpravy. Možná by se víc slušelo nazývat výpravu mega bláznivou. Ale je to úplně jedno, protože o hluboké zážitky jde především.

     Jako první pokoříme Meluzínu (1097m.n.m.), nejrozeklanější a nejdivočejší horu Krušných hor. Pak přijde na řadu Klínovec (1244m.n.m.), nejvyšší hora celých Krušných hor.

Jako třetí se nám vrhne pod kola Zaječí hora (1010m.n.m.), nejzápadnější tisícovka celé České republiky. Odtud nabereme zpáteční směr, abychom vyjeli na Blatenský vrch (1043m.n.m.), tisícovku s jednou z nejkrásnějších krušnohorských vyhlídek s rozhlednou z roku 1913. Poslední pátou tisícovkou putování bude Plešivec (1028m.n.m.) s jedním z nejúžasnějších výhledů na celé Krušné hory a s rozhlednou z roku 1895. „Nalajnovaný to máme pěkně. Jen jsem zvědavej, na kterym tom kopci definitivně vykysneme.“

     Je příjemně teploučko, louky se zelenají. Les voní jehličím. Ptáčkové štěbetají a dráty na chmelnicích zejí prázdnotou. Na třicátém kilometru má Pepé první krizi, sám je z toho překvapený. „Jestli to tímhle tempem půjde dál, budu těch krizí mít tak třicet.“ Začíná se stmívat. I večer je pořád úctyhodně teplý. „Normální lidi už ležej doma na kanapi. Jenže co doma? Doma umírá nejvíc lidí.“

První kilometry na trase.

 

     V Ročově v hospodě je živo. Výborná dršťková polévka je lékem na cyklistovu krizi i na chmurné myšlenky o statistikách úmrtnosti. Do hospody jsme dorazili už za šera a hned jsme vzbudili pozornost bujarého alkoholického bratrstva. „Kam jedete, cyklisti? Na Klínovec? A kde budete spát? Jó, vy nebudete spát?“ Hlava zalitá pivem to nechce pobrat. Slova se ujímá ten, co mu ostatní říkají Játro. Naklání se blízko k nám, aby nemusel moc křičet. Pivem zkyslý dech nám posílá zblízka přímo do obličeje. „Já bejval feťáček, hašišáček. Pak jsem si koupil kolo, takový to galuskový. Jenže jsem neměl nikoho s kym bych jezdil. A tak jezdim sám, jenom na hřiště a do hospody. Já tady totiž hraju fotbal, útočníka!“ Očička se mu rozzářila. Dostal nápad. „Nehraje někdo z vás dvou fotbal? Záložníka? Potřebuju, aby mi to tam někdo šikovně šoupal do uliček. Ty naše kopyta to vůbec neuměj.“ Jestli tam sází góly stejně jako piva, musí to být fakt bomber, blesklo mi hlavou. V tom fotbalová ikona a bývalý feťáček Játro posmutněl. „Kluci, kdybych měl vypitý dvě piva, jel bych s váma, ale já už jich mám vypito daleko víc. Víte já sem rodinej typ. Do hospody chodim jenom jednou tejdně, ale vydržim tam klidně dva dny. A kam, že to jedete? Jó, na Klínovec! A kde budete spát?“ Koloběh otázek začíná nanovo.   

     Ročov opouštíme už se zapnutými čelovkami. Hvězdy svítí na cestu. Je o stupínek chladněji, ale pořád na kraťasy. Za vesničkou Konětopy věžní hodiny odbíjejí přesně 22:00 hodin. „To je paráda co? Tak malá vesnice, ale věžní hodiny fungují přesně.“ „Co blbneš? To nejsou věžní hodiny. To vyzvání výstražný znamení u železničního přejezdu. Pojede vlak.“ „A jó, máš pravdu.“ Pro železniční fanatiky, kteří by se snad chtěli v záležitosti pitvat, raději upřesním. Konětopy jsou v České republice troje. Teď mám na mysli Konětopy hned vedle vesničky Solopysky a Kozojedy. Zajímalo by mě, jak tyhle vesnice ke svým názvům přišly?“   

     Obce, kterými projíždíme, jsou většinou spící. Nic na tom nemění fakt, že je vlahá páteční noc. Z lesa se nese praskání větví a zběsilý dusot. Vyplašili jsme zvíře těžšího kalibru. Snad srnka či orangutan? Ve tmě není vidět nic. Pravděpodobnější je varianta se srnkou. Křižovatka. Vlevo na Žatec. Vpravo na Louny. Uhýbáme na Žatec, ale Louny mi leží v hlavě. Napadla mě báseň, kterou jsem později v Žatci nad pivem trošku vyleštil k dokonalosti. Nazval jsem ji Pytlákův konec.

 

Jsem velký pytlák z Loun

V lese zavěšený na laně

Kamarádi říkají mi Drsnej Zloun

Střílím na srnce, na kance i na laně

Spadl jsem z lana mezi modříny

Do husté nízké kleče

Na těle mám modřiny

A ihned brečím vkleče

 Kosti, tělo i maso bolí

Cítím se dost vorvaně

Zaútočili na mě pěstma soboli

Pod vedením vorvaně

Poslední zvířátka co v lese zbyly

A k nim přidali se mlži

Důkladně mě s chutí zbily

Až se mi oči slzou mlží

Dva výrostci krůtí

A velmi stará lvice

Ruce mi za záda krůtí

Abych se bál více.

V tom přikráčel plameňák

A s ním velké vrány

Nenávist z očí jim plane ňák

Svůj vztek proměnily v rány.

Kolem mě velcí medvědi

Jako ve snu rychle sviští

Všichni kde je med, vědi

A vědí to i svišti

Svalnatá veverka chroustá

Velkou tlapu zaječí

Za chvíli sní hnusného chrousta

Pak na mě drsně zaječí

Před chvíli zlomila tygrovi žebra

Že jí chtěl ukrást salámy

On na ní teď jídlo zbaběle žebrá

Bojím se, až čelo horkem sálá mi

Zbít mě přiletělo i přes pole káně

Za ním se přikolébal tučňák

Vypadal dost polekaně

Když dostal pokyn: Tluč ňák! Tluč ňák!

Slibuji všem, tak jak je u nás vžito

Že už nikdy, nikdy nebudu Ó… pytlákem

 flintu hodím navždy v žito

a půjdu se z okurek opít lákem

 

     Do Žatce přijíždíme ve 22:50 hodin. V nohách najeto 57 kilometrů. Míříme najisto do čerpací stanice na pozdní večeři. „Dva cyklisté takhle v noci, to se jen tak nevidí,“ podivuje se čerpadlářka, když si kupujeme bagety. Než je sníme a zapijeme mokem, začne nám sobota.

 

28.4.2012, sobota – Skončilo období kraťasů a krátkých rukávů. Nasazujeme oblečení teplejšího významu a spící Žatec necháváme za zády. Míříme svěží nocí do Kadaně za Kanaďany nebo snad za Kadaňany? „Moc se tím nezabejvej, nebo z tebe nakonec vypadne, že kadí na ní.“

V Kadani u benzínky.

 

     Rovina mezi Žatcem a Kadaní je nezáživná ve dne, natož v noci. Oko nemá na čem spočinout, snad jen na bílé přerušované čáře uprostřed vozovky. Provoz je nulový. Z okolní temnoty nás se zvědavou bojácností pozorují páry očí. Ve svitu čelovky se lesknou modře, zeleně či žlutě. Asi kočky na nočním lovu. Ptáčkové odkudsi tiše švitoří do tmy. Už by měli dávno spát. Zatímco měsíc na obloze vypadá jako okopírovaný z turecké vlajky, okolní hvězdy jsou patrně z vlajky čínské. Nadešel čas klábosení a bezduchého tlachání. „Jaký jsou tvoje koníčky kromě cyklistiky?“ „Noční cyklistka.“ „A kromě noční cyklistiky?“ „Zimní cyklistika.“ „A máš ňáky koníčky, který s cyklistikou nesouvisí?“ „Ne!....Vlastně jó….Jednoho koníčka mám. Pověsim se na hrazdu za nohy hlavou dolu, zavážu si oči a pak poslepu provádím rozborku a sborku samopalu tak dlouho, než se mi zpustí krev z nosu.“ Švitořiví ptáčkové jsou rázem umlčeni naším smíchem.

     Pepého dohnala další velká krize. Sedá si na pařez u silnice a nemůže dál. Mít sebou spacák, určitě by si ustlal. „Vidíš, já ti říkal, že bude lepší, když je sebou nepovezeme.“ Jak tak sedíme na kraji holého pole, civíme na světla vzdálené Kadaně a posloucháme svist drátů vysokého napětí ve větru, zjistil jsem, že je moje střevní mikroflóra v hajzlu. Řitní svěrač povoluje. Dostal jsem průjem. Jen tak, tak jsem se stihnul vysoukat z několika vrstev cyklistického oblečení. Se šlemi je vždycky velké zdržování. Když bylo po všem a já se pracně oblékl, ozval se průjem podruhé. Zase to bylo o fous. Naštěstí je pole dost rozlehlé a člověk si nemusí dávat zas tak velký pozor, kam šlape. Kadit nahonem v noci za svitu čelovky se mi po právě nabytých zkušenostech zdá docela komplikované. Jeden neví co hlídat dřív, šle od kalhot, paty od bot, nebo bodláky a kopřivy. Příliš hodně starostí na jednu malou čelovku.

Svítání.

 

     Do Kadaně přijíždíme v 1:03 hodin. V nohách 85 kilometrů. Pepé má na Kadaň krásné vzpomínky, vyhrál tady tenisový turnaj. Jenže to bylo v žácích, ještě v dobách, kdy věřil, že Rákosníček existuje. Teď je situace jiná. Je nám chladno a hladno. Do cíle výpravy zbývá 185 kilometrů a nálada v podpalubí není nijak růžová. Pepé mele z posledního. U čerpací stanice hledáme teplo a jídlo. Úspěch máme jen poloviční. Čerpačku okupují strážníci městské policie. Jestlipak by neměli spíš brouzdat ulicemi nočního města, než oblbovat hlavu čerpadlářce. Kupujeme bagetu. Uvnitř v teple pro nás není místo, strážníci zde byli první. Sedíme venku na lavičce, vibrujeme zimou u horké kávičky a čekáme na dvě věci. Jestli policajti už konečně vypadnou pryč a jestli v sobě Pepé najde sílu pokračovat. „Je ti taky zima? Taky klepeš kosu?“ „Jasně že klepu, co bych neklepal.“ Nálada je v rámci podmínek celkem ucházející, ale rozhodování těžké. Pokračovat dál nebo to zabalit? Energie chybí a už není kde brát. Pepé se musí rozhodnout sám, mluvit mu do toho nemůžu. Určitě by ještě dokázal jet dál. „Ale pak bych tam někde umřel při představě, že musíme ještě šlapat zpátky.“ Ač neradi, otáčíme kola a jedeme zpět. Není jiné volby. Musíme. Pepé by někde cestou vypustil duši a to by byla škoda. Každý den není posvícení. S blížícím se svítáním, se chlad stupňuje. Ještě ho umocňuje naše únava a nevyspání. „Když tak nad tím přemejšlim, neznám lepší zábavu, než jet v noci 90 kiláků na kole do Kadaně na šálek výtečné kávy z automatu. Pak celou noc mrznout ve stoje před benzínkou. A všechno jenom proto, abych moh jet těch 90 kiláků stejnou cestou zpátky. Asi jsme fakt magoři.“

Občerstvení.

 

     První kilometry za Kadaní máme těžké hlavy. Cíl výpravy nesplněn. Měli jsme naplánováno pět tisícovek a nevyjeli ani jednu. Hladina Nechranické přehrady působí za bledého úsvitu stejně smutně jako naše myšlenky. Během chvíle se však stane něco, co nám neúspěch výpravy plně nahradí. Stane se něco, kvůli čemu mělo cenu sem jet. Východ slunce.

     Východ slunce je velkolepé divadlo nad kulisami šedých kuželů Českého středohoří, které uzavírají obzor. Dnešní východ slunce je velkolepá záležitost, nazval bych jí citrusová óda na radost. Celá obloha naladila barvu pomerančů, po které strmě vzhůru cválá rychlostí koně slunce v barvě citrónu. Jak obloha postupně mění nádech přes růžovou až do modré, citrónové slunce se převléká do hábitu roztomilé mandarinky. To vše samozřejmě bez pecek. Stojíme na okraji silnice, se zaujetím a otevřenými ústy sledujeme dějství před námi. Nevnímáme chlad ani únavu a fotíme jako by citrusové plody bylo zakázané ovoce. Automatickým pohybem utírám nudli u nosu rukavicí a od té nádherné podívané nemohu oči odtrhnout. Během chvíle je nebe ukázkově modré bez mráčku a my se nemůžeme dočkat, až nám začne být konečně horko. Čeká nás krásný letní den.

     Těsně před Žatcem, se dostavuje neodolatelná touha po spánku. Je 7:00 hodin. Při první příležitosti vjíždím ve městě na chodník. Oči mám víc zavřené než otevřené. Kdybych usnul a spadl z kola, tady na chodníku mi přejetí autem nehrozí. Nevím, jak se spánkem bojovat, snad jedině jít si lehnout. „Kdo nemá spacák, ten nespí,“ připomíná mi Pepé naše heslo.

Tři kamarádky.

 

     V roce 1421 před hradbami Žatce husité porazili, pobili a rozprášili II. křižáckou výpravu. Dnes se historie opakuje. Dnes jsem se stejným způsobem u čerpačky za městem vypořádal s únavou. Poručil jsem si kávičku, teplý párek s hořčicí, pivo a kolu. Chvíle lenošivého posezení na židličce a už mi to zase jede parádně. Štafetu krize ode mne převzal Pepé. „Pohyb dopředný lze aplikovat i chůzí,“ formuloval odborně svůj záměr. „Co kdybychom chvíli tlačili?“ Dostal spásnou myšlenku a slezl z kola. Teď toho má zase plné zuby on. Za vesnicí Tuchořice se svalil do trávy a na šest minut usnul. „Šest minut mi bohatě stačí.“ „To je jasný, kdybys spal dvacet minut, byl bys zbytečně přespalý.“ Usnul hned a je mu úplně jedno, že se nedaleko nalézá přírodní památka Kozinecká stráň s fragmenty teplomilné doubravy s řadou význačných chráněných druhů rostlin a bohatou populací třemdavy bílé. Spí jako dudek, nesundal si ani helmu ani batoh. Jak se svalil na bok, tak zůstal a já nemám to srdce ho vzbudit. Počkám, až se vzbudí sám. A slunce zatím příjemně hřeje.

     V Ročově ve dvoře za hospodou probíhají vepřové hody. Ničemu neuškodí, když se tady na chvíli zdržíme. Zábava je v plném proudu, obloha ukázkově modrá. „Tomu řezníkovi musíme vypnout tafograf, už má zase bezpečnostní přestávku,“ dobírá si kolegu hospodský. Hudební produkce není příliš početná. Harmonikář vyhrává s maximálním nasazením, vystačí si sám. Ani dirigenta není třeba. Maso krásně voní. Výbornému gulášku jsme neodolali. Až jsem z toho zapomněl na svou slabou stránku a průjem se po chvíli znovu hlásí o slovo s neodbytnou intenzitou. Cestou na záchod musím zrychlit krok ba skoro běžet.

Pepé na šest minut usnul.

 

     Příjemně napapanému cyklistovi se vždycky jede lépe než hladovému. Z Ročova klesáme do Dolního Ročova. Odtud lesní cesta stoupá prudce vzhůru a to má logiku. Ač duben, panují dnes tropické třicítky a padají letité teplotní rekordy. V lese je příjemný stín a příjemný klídek. Přesto nám to nejede. Z nevyspání už máme cyklistiky plný brejle. Poslední kilometry už zase vedou po vedrem tetelící se silnici. Z naší strany se jedná o mlčenlivou jízdu mdlého nasazení. Rychlost není nijak úchvatná. Předjíždí nás rybář, kolo navěšené kompletním nádobíčkem. Na řídítkách z obou stran navlečené bílé plastové kýble. Uvnitř úlovek. Asi po čtvrt hodince mu předjetí vracíme, Jenže on v tu chvíli jde pěšky a chroustá šťavnaté jablíčko. V Kutrovicích u krámu stavíme na občerstvení i my. „Dvě zmrzliny jsou víc než jedna,“ rozhoduje se Pepé, čím se ochladí.

     Před Slaným už odpočítáváme poslední kilometry a poslední kopce. „Tenhle kopec jezdím pravidelně a nemám ho vůbec rád,“ chlubím se Pepému znalostí krajiny. „Já ho šlapu poprvé v životě a taky už ho nemám vůbec rád,“ potvrzuje mi Pepé názor.

     V 15:44 přijíždíme do Slaného. Za naší výpravou se zatahuje opona. Běží závěrečné titulky o tom, že jsme ujeli pouhých 170 kilometrů. Na smutečním katafalku zajíždí do propadliště dějin informace o tom, že jsme si původně naplánovali trasu o 100 kilometrů delší. Co se dá dělat. Jsme troškózní břídilové. Snad příště budeme na osobní trhání cyklistických rekordů připraveni lépe. Pro tentokrát prostě nic. Ve Slaném se podáním ruky s příslibem brzkého druhého pokusu loučíme a jedeme každý domů. „Však nám ten rekord neuteče, vždyť žádné nožičky nemá.“

     Už se těším, jak se doma zachumlám do peřin. Jenomže…. Před domem zjišťuji, že sebou nemám klíče od bytu a rodina je u babičky. Vrátí se až v neděli. Nemám jiné volby, než se ještě polaskat s kolem dalších 30 kilometrů a jet babičce za nimi. Cyklistika je láska, která se někdy chová ke svým milencům dosti neomaleně. A právě teď je ta chvíle. Těch posledních třicet kilometrů jedu naplno. Mačkám se, co to dá, ať poznám, jak jsem na tom. Až se divím, kolik v sobě mám ještě síly. A to už jsem si myslel, že jsem na dně. Když přijíždím do Křesína, kde babička bydlí, zrovna místní fotbaloví polobozi začínají mistrovské fotbalové utkání. Sedám na lavičku, abych jim trošku zafandil. A to je to poslední, co si pamatuji. Jestli vyhráli nebo prohráli, nevím. Během chvíle usínám na lavičce jako Šípková Růženka po dvousměnném vykládání vagónů na nádraží. V nohách a celém těle rovných 200 kilometrů v sedle a noc bez spánku.    

Přijíždíme zpět do Slaného, výprava je u konce.

 

     Měli jsme naplánováno ujet 270 kilometrů a pokořit pět krušnohorských tisícovek. Místo toho jsme si v Kadani dali kávičku, tisícovku neviděli jedinou a vrátili se potupně domů. Můžeme sice smutnit, ale máme možnost to příště zkusit znovu. Vždyť ani nejdelší cyklistický závod Race Across America se nepodaří dokončit každému. V jeho dosavadní historii se na start postavili i čtyři Češi. Dokončit se ale podařilo jen jednomu z nich a tím byl Svatopluk Božák. Ujet 4800 kilometrů mu trvalo 10 dní, 15 hodin a 41 minut a v silné konkurenci obsadil výborné šesté místo. V úctě smekám přilbu, pane Božáku.

Milan Silný

 

 

 

 

 

 

 FOTOGRAFIE