Milan Silný - Loudání 2012 aneb expedice Libín, nejvyšší hora Šumavského podhůří

     Loudání českou krajinou je jeden z nejtěžších extrémních bikerských závodů v Česku a Evropě vůbec. Svými parametry je srovnatelný s podobnými závody v celosvětovém měřítku.

Trasa závodu bez jakéhokoliv zajištění pořadatelů vede v drtivé většině po turistických stezkách a lesních cestách. Plánovaná cizí pomoc na trase je výslovně zakázána. Každý si musí vystačit s tím, co si veze s sebou. A aby to všechno nebylo ve finále příliš jednoduché, je trasa do poslední chvíle tajná. Účastníci se jí dozvědí až necelé dvě hodiny před startem. Musí tak být připraveni snad úplně na všechno. Loudání si i přes svou náročnost získává stále větší popularitu. Na start se může postavit pouze 50 vyvolených a tak byl limit startujících naplněn během první minuty po začátku přihlašování. Kdo se opozdil byť jen o dvě minuty, měl mizivou šanci se na start postavit.

 

Na startu.

     Letos se jede Loudání už popáté a zatím jsem na startu ani jednou nechyběl. Je to jako droga, kdo jednou okusil, chce znovu a znovu. A co mě na Loudání tak láká? Krásná krajina, romantická zákoutí, dobrodružství, volnost, svoboda, ale také adrenalin. Člověk se několik dní pohybuje na samotné hranici svých možností, někdy i mírně za ní. Co mě nezabije, to mě posílí. Na Loudání mě ale přitahuje i kamarádství. Na startu se sejde parta většinou skvělých bikerských šílenců, smýšlejících stejným způsobem jako já. Loudání je zkrátka jiný svět. Už aby bylo odstartováno.

 

6.6.2012, středa – Den startu. Konečně. Ve 20:00 hodin sraz účastníků na zimním stadionu ve Slaném. Předstartovní nálada nastávajícího cyklistického masakru je velmi pohodová. Slavností focení jednotlivých bikerů je samý úsměv. Na startu je nás celkem 52 z toho tři ženy. Jsme různého věku, různé výkonnosti, s různými ambicemi, přesto máme společný cíl, projet a úspěšně dokončit celou trasu Loudání. Každý má vlastní strategii, někdo jede na lehko jen s batohem na zádech, někdo má kolo obtěžkané brašnami. Další zvolil kombinaci obou variant. Já jsem zvolil variantu s batohem na zádech. Váží 5,9 kg a vezu v něm všechno potřebné pro přežití včetně spacáku a karimatky. Dalších zavazadel nemám, ale vím, že po první probdělé noci ještě přibudou pytle pod očima.  

     Zatímco je odtajněna trasa závodu, venku se začíná stmívat. A kudyže se letos pojede? Český kras, Brdský hřeben, Vltavská přehradní kaskáda, Písecké hory, Šumava od východu na západ a přes Plzeňsko a Křivoklátsko zpět do Slaného. Nejvyšším bodem Loudání je šumavská hora Poledník s nadmořskou výškou 1315 metrů. Už teď se mi sbíhají všechny sliny.

Odstartováno.

 

     Odstartováno bude přesně ve 22:00. V propozicích je mimo jiné uvedeno: „Trasa je dlouhá 640 kilometrů, buď připraven tlačit kolo 640 kilometrů.“ Celkové převýšení činí 16.990 metrů. Motto závodu je proto jasně dané. „Jsou kopce, které nevyjedu, nevytlačím ani nevyšplhám, ale přeloudat je musím.“ Kdo chce závod dokončit v limitu, musí se do cíle, který je opět na zimáku ve Slaném, dostat do pondělí 11.6.2012 do 8:00. Na překonání nástrah trasy má tak 4 dny a 10 hodin. Matematický pohled na věc je jednoduchý. Když dám denně 160 kilometrů, v neděli večer jsem v klídku v cíli. Ale zvládnu to? Nepochybně. Musím!

     Loňský ročník mi příliš nevyšel. V noci jsem hned na čtyřicátém kilometru ulomil přehazovačku. Dalších 80 kilometrů se trápil bez ní a propadl se až na úplný konec startovního pole. Po odstranění defektu jsem nakonec do cíle dorazil, ale z obrovitánskou časovou ztrátou na vítěze. Byl jsem sice rád, že jsem dokončil, ale nebyl vůbec spokojen. Celou dobu jsem měl v sobě Loudání jako neuzavřenou kapitolu. A tak hned od ledna jsem se začal připravovat na další ročník. A ten bude dnes odstartován. Trénoval jsem ve dne, trénoval jsem v noci, trénoval jsem v dešti. Stokilometrové trasy jsem jezdil i tehdy, když teploměr ukazoval -17 stupňů. Spoustu horských kilometrů jsem polykal v Krkonoších a třeba trasu Hradec Králové – Ostrava jsem jel v podstatě na jeden zátah. A při tom všem jsem se snažil jíst minimálně, aby si tělo zvyklo a třeba ze suchého rohlíku dokázalo vyždímat maximum energie potřebné k výkonu. Dokonce, ovlivněn kolegou z práce, jsem hned z počátku roku uskutečnil dvě Šamanské výpravy, během kterých jsem pořádně zmrznul, zmoknul, zesněhnul i zkroupnul. Cílem bylo obrazně vymítit a odstranit zlo pro zbytek letošní cyklistické sezóny. Během Šamanských výprav jsem objel všechny obce, které mají zlo ve svém názvu. Zlonice, Zlosyň, Zlonín, Zlončice a Zlovědice. Nenavštívil jsem pouze Zlobice u Kroměříže, leží příliš daleko od Slaného na zimní vyjížďku. Zlobice však za mě v únoru navštívil jistý cyklista Petr Koutný. I když se vůbec neznáme, společnými silami se nám snad zlo pro zbytek sezóny vymýtit podařilo.

     Loudání, to ale není jen o tom, kdo má kolik kilometrů v nohách. Závodník na trase potřebuje mít i štěstí, aby se mu vyhýbaly defekty, aby ho nezradilo zdraví, aby mu přálo počasí. Ale ani štěstí na trase nestačí. Hlavním a nejdůležitějším faktorem pro úspěch na Loudání je hlava. Aby člověk na Loudání uspěl, musí to mít v hlavě řádně Vyloudané. Následující kilometry ukážou, jak na tom skutečně jsem.

     Je přesně 22:00. Odstartováno. Konečně můžu tu všechnu nashromážděnou energii pustit ven. Teď můžu konečně prodat to, co jsem od ledna natrénoval. Každý má na vybranou, buď vyrazí do noci na trasu za svitu čelovky nebo půjde spát a vyrazí až ráno. Jak to zpívá Helenka Vondráčková? „Dlouhá noc, nikdo z nás nejde spát. Dlouhá noc….“ Většina z nás vyráží do tmy. Já jedu na umístění, spát budu až jindy. Když cílem prolétnu do pátého místa, budu spokojen.

     První kilometry jsou asfaltové. Silnička je plná čelovek, blikaček a reflexních doplňků. Tempo poměrně svižné. Snažím se držet na dohled v čele jedoucí čelovky. Na osmém kilometru se se mnou loučí Pepé. Neuvěřitelně optimisticky naladění chlapík, bez kterého bych loňský ročník vůbec nedokončil. Nasazené tempo mu připadá příliš vysoké. „Milčo, bez obav, budu to jistit ze zadu,“ i teď ho optimismus neopouští. Bohužel se spolu na trase už nepotkáme. Po dvanácti kilometrech vjíždíme do terénu. Několik blikaček přede mnou. Smečka čelovek za mnou. Obloha vyhrožuje deštěm, ale zatím na zem nedopadla jediná kapka. Z Dolního Bezděkova stoupám vzhůru kopcem a nikde ani noha, to nevěští nic dobrého. A taky že ano. Přijíždím do Horního Bezděkova a to je špatně. Tudy trasa nevede. „Milčo, zklidni hormony. Bezhlavým sprintem kamsi tmou se Loudání vyhrát nedá,“ promlouvám k sobě nahlas do nočního ticha. Chvíli na to, už na trase, dojíždím tři Loudaly a jsem moc rád. Víc hlav víc ví, víc čelovek víc vidí.

     Loděnický potok je z obou stran sevřen zalesněnými stráněmi. Stezka vede převážně po rovině, krom několika brodů žádné terénní záludnosti. Naši nepočetnou skupinku dohnal zezadu asi třicetihlavý peloton. Zvířátka v okolním lese musí být u vyjevení. Tolik cyklistů pohromadě o půlnoci asi už nikdy neuvidí. Slušným tempem se posunujeme vpřed. Nikdo neujíždí, spíš odpadají ti, kterým připadá tempo příliš vysoké. A zatím se středa pozvolna přebarvila na čtvrtek.

        Ve městečku Loděnice se na kontrolním bodě moc nezdržuji a úmyslně brzy odjíždím, třeba se mi povede naši třicetihlavou saň trošku roztrhat. Ze silnice do spícího lesa se noříme už jen ve třech. Z lesní tmy se k nám hlasitě řítí několik nahněvaných psů. Před sežráním nás chrání plot, který ve svitu čelovky není vidět. Nevím jak kluci, ale já si oddychnul.

Na trase.

 

     Červená turistická stezka nás neomylně směřuje k Bubovickým vodopádům na Bubovickém potoce. Jsou tvořeny až dvoumetrovými kamenitými schody, mezi kterými příležitostně bublá potůček. Pro turisty obtížně schůdný terén. Kolo je nám víc než na obtíž. Kameny jsou kluzké. Chabý svit čelovky jistotu kroku nijak nezvyšuje. Jestli si tady nikdo nenamlátí, tak to bude úspěch. Blička přede mnou se jmenuje Joska Vaner a je z Příbrami. Slézá z kola, jedna noha se mu však zachytává za kořen a druhá se ještě toulá kdesi ve vzduchu. Joska se i s kolem poroučí k zemi. Naštěstí zůstal ležet na okraji srázu a nesklouznul dolů. Tam by se mu určitě nechtělo. Všechno dobře dopadlo, jen ta blikačka na batohu už mu nějak nechce blikat.

     Dohnala nás asi osmičlenná skupinka. Tempo znovu nabírá na obrátkách. Nechci zůstat pozadu a tak se i teď v půl třetí ráno dobrovolně potím. Řítíme se kolem lomů Malá Amerika, Mexiko, Velká Amerika. Trempové určitě vědí. My z té krásy teď v noci moc nevidíme. Dostáváme informaci, že asi deset minut před námi jedou dva bikeři a docela do toho bušej. Kdo to je? Kde se tam vzali?

     V Dobřichovicích přejíždíme řeku Berounku a zezadu se na nás dotahuje osamělý jezdec. Jarda Semík z Děčína, vítěz předchozích dvou ročníků. Tak zrovna o něm jsem si myslel, že je jeden z těch dvou tajemných jezdců vpředu. Takže otázka zůstává nezodpovězená. Kdo to tam jede?

     Převážně tlačmo pěšky stoupáme vzhůru na Brdský hřeben. Ať jedeme či tlačíme, Jarda Semík stále včele. Jsem mu přilepený na paty jako rozehřátý asfalt. Zkusím se ho držet, co mi síly stačí.

     Brdy máme za sebou, pozvolna se začíná rozednívat a my klesáme do údolí legendární říčky Kocáby, kterou si trempové přejmenovali na Hadí řeku. Teprve teď jsem si uvědomil, že naše skupinka už je jenom čtyřčlenná. Za úsvitu je touha po spánku největší. Mně se spát nechce, ale připadám si takový připitomělý. Jarda Semík jede vpředu a je neomylný. V mapě se orientuje dokonale, neváhá ani chvilku. Než se zorientuji, kde v mapě vůbec jsme, on už dávno jede správným směrem dál. V tomhle ohledu to máme jednoduché, stačí ho jen následovat. Kdyby jel pomaleji, vůbec by mi to nevadilo. Říkat mu to ale nebudu. Třeba je to taky jen člověk a unaví se. Teď ale ne, teď musí jít únava stranou. Je potřeba zbystřit všechny smysly. Máme před sebou extrémně nebezpečný úsek v délce asi deseti kilometrů. Čekají nás Svatojánské proudy. A odtud už se domů několik cyklistů nevrátilo. Nevím přesně, co nás tam čeká, ale moc se těším.

     Svatojánské proudy, úzká stezka vedoucí střídavě těsně u hladiny či vysoko nad řekou Vltavou, romantickým kaňonem, který býval v minulosti postrachem pro nákladní lodě a voraře kvůli nezkrotným peřejím. Zdolání tohoto úseku Vltavy nebylo snadné, protože náraz voru na balvan v divokém řečišti znamenal často i smrt vorařů. Tato nebezpečná romantika vzala za své zbudováním Štěchovické přehrady. Pro nás cyklisty však žádná změna nenastala. Stačí drobná chybička a biker se poroučí ze skalnatého srázu do hlubokých vod Vltavských. Jedeme, občas tlačíme stezkou, která prý byla vybudována již v roce 1889. Tiše si užíváme tu divokou nádheru, která už nejednoho cyklistu stála život. Když projíždíme úzkým tunýlkem tesaným ve skále, Vltava ještě zahalená do ranního závoje mlhy nás mlčky pozoruje. A nám se daří. Projíždíme Svatojánskými proudy bez jediného zaváhání. Přiznám bez mučení, že jsem to čekal nebezpečnější. Odlišný pohled na věc však vnáší zážitek jiných Loudalů, které z pohodičky vytrhnul ze srázu letící asi dvacetikilový kámen. Prosvištěl jim velkou rychlostí kolem hlav, a kdyby někoho trefil, asi by na Svatojánských proudech bylo o pomníček navíc. Jenže tohle je něco, s čím ani ten nejšikovnější biker a nejopatrnější člověk nepočítá.

     Daleko za sebou necháváme první trempskou osadu Ztracenka. Daleko za sebou necháváme i kolmou černou stometrovou skálu Mařenka, pojmenovanou po dívce, která se podle pověsti vrhla z vrcholu dolů kvůli neopětované lásce. Průjezd Svatojánskými proudy zakončujeme trošku nestylově, výstupem po schodech na Slapskou přehradu.

     Je čtvrt na sedm ráno. Čtvrtek teprve začíná a my už máme na hrázi Slapské přehrady odkrojeno z trasy rovných 100 kilometrů. Rychle hltám sladkou energetickou tyčinku. „Tak, pánové, jedeme, do cíle zbejvá už jenom 540,“ hecuji zbylé parťáky naší skupinky. Nevěřil bych tomu. Celou noc jsem nespal, v nohách rovných sto kilometrů ne zrovna lehkým terénem, přesto se cítím skvěle. Jarda Semík se k odjezdu moc nemá. Vytáhl klobásu a začal svačit. Čekat? Nečekat? Nečekáme! Od Slapské přehrady pokračujeme jen ve třech a ani to není dělení konečné. Ládik Bimon jede tak nějak na půl. Možná je na rozpacích. Má počkat na Jardu? Nemá počkat na Jardu? Možná ho dostihla krize. Ať tak či tak, na zelené turistické stezce náročným terénem nahoru a dolu ho brzo ztrácíme a dál pokračujeme již jen ve dvou. Mým parťákem v úniku je Martin Marczi z Varnsdorfu. „Už melu z posledního, budu si muset někde odpočinout,“ hlásí Martin po chvíli a odpojuje se ve vesničce Jablonná. Na trase už se spolu nepotkáme, ale má zážitek, který stojí za zmínku. Když se na noc ubytoval kdesi v penzionu, musel vypadat opravdu zbědovaně. „Co když nám tady do rána umře?“ „Neumře, jen si potřebuje odpočinout, je strašně vyčerpaný,“ zaslechl přes zavřené dveře rozhovor majitelů penzionu.

     Slunce pálí a já na trase osaměl. Přes noc jsem všechny setřásl, i když mi jejich tempo zpočátku přišlo příliš vysoké. Jsem sám, jsem na třetím místě. Závod je sice teprve v začátcích, ale nastalá situace mi vlévá čerstvou krev do žil. Nic nebolí, hlava naprosto svěží a nohy jedou jako nejvýkonnější písty.

     Nejprve jsem přejel potůček Močidla a pak je celkem neočekávaně na louce spatřil. Dva tajemní jezdci vpředu dostali konkrétní podobu a jména. Dojel jsem Tomáše Pavlíka a Milana Černého z Prahy. Dotáhl jsem se na samotné čelo závodu. „Jedeme pomalu, ale jedeme pořád,“ prozrazují taktiku. Chvíli jedeme společně, ale jejich tempo mi připadá pomalé. „Milčo, nežeň tolik, tohle nejsou závody,“ mírní mé nasazení Tomáš. Jenže mně tohle tempo vyhovuje. Musím jet, dokud mi to šlape. Klukům ujíždím. Zhruba na stodvacátém kilometru se osamostatňuji v čele závodu. Obrátky zvyšuji na maximum, snažím se klukům co nejrychleji zmizet z dohledu, aby je přešla chuť mě pronásledovat.

     Každá minuta k dobru se počítá. „Dobrý den, můžu vás předběhnout? Já strašně pospíchám,“ vpadnul jsem do krámku v Radíči jako velká voda a tři paní ve frontě mě s úsměvem pustily. Housky házím zepředu za dres, dvě kokakoly do zadních kapes na dresu. Snídat můžu i za jízdy. Z předchozích Loudání mám zkušenosti, že spánkem během závodu strávím devět hodin, drobnými zastávkami na kontrolních bodech dalších pět. Další hodinové přestávky na jídlo spočítané nemám. Čím víc eliminuji zbytečné prostoje, tím víc času mi zbude na spánek a ten je na Loudání velmi důležitý.

     Za přehradou Kamýk červená turistická značka opouští silnici. Taková malá předzvěst všeho zlého, co na trase čeká. Začíná se projevovat únava, hlava už není tak bystrá. Orientace v terénu maličko náročnější. Sem tam se červená značka schová, pak se zase objeví a najednou mám pocit, že jsem tudy už kdysi jel. A není to tak dávno. Asi před pěti minutami. Jenže to jsem jel v protisměru. Nezdá se mi to? Nezbláznil jsem se z horka? Kdepak. Bloudím! „Tak kamaráde, zastav a pěkně s klidnou hlavou si to rozeber,“ doluji ze sebe poslední zbytky logického uvažování.

     Z osady Struhy stoupám vzhůru kopcem po široké panelové cestě. Koukám do mapy, mám to přímo před očima, přesto mi strašně dlouho trvá, než si to uvědomím. Podle mapy bych měl mít potok vlevo a já ho mám vpravo. Někde jsem přehlédnul odbočku. Takže zpátky, znovu a lépe. To správné stoupání ze Struh vůbec není široké a panelové. Stezka je úzká, zarostlá, nepříliš používaná. Tlačím. Kopřivy, trní, pot v očích, komáři, mouchy, ovádi a tuny další létající havěti. Nemám ani sílu nadávat. Vrchol kopce, na který mířím, má nadmořskou výšku 489 metrů a nese jméno Krchov. Jak příznačné. Sjezd do údolí Vltavy je za odměnu, schody vzhůru na hráz Orlické přehrady za trest.

     Slunce svítí, větřík povívá, ve stínu lesa je příjemně. Kilometry blaženě přibývají. Tenhle úsek trasy je po cyklistické stránce laskavý. Občas se ohlednu, ale po jiných Loudalech ani vidu ani slechu.

U Orlické přehrady.

    U Žďákovského mostu mám z Loudání odkrojeno rovných 180 kilometrů. Už několik hodin jedu úplně sám a začínám se cítit dost opotřebovaně. Dochází mi pití, dochází mi jídlo, dochází mi síly, dochází mi všechno, ale v jakémsi fanatickém transu mi to vůbec nedochází. Pospíchám jako ve snách dál. Pospíchám dál, kde mě čeká červené peklo. Čeká mě úplně nejtěžší část celého Loudání. A já o tom nemám sebemenší potuchy.  

     Červená turistická značka vede lesem v těsné blízkosti Orlické nádrže a má svoje zákonitosti. Zatímco sjízdná cesta vede dopředu, červená značka mě neúprosně posílá dolů do nejhlubší rokle široko daleko. Rokle je zarostlá metrovými kopřivami, bodláky a jiným plevelem. Popadané kmeny stromků v trávě mají zaděláno stát se v budoucnu uhlím. Na druhé straně rokle se logicky musím zase sápat vzhůru. Stezka je špatně značená, nepoužívaná, místy skoro neexistující. Trní škrábe. Nohy od kopřiv brní. Za první roklí, přichází druhá rokle a tak pořád dokola. Na spoustě míst je těžké prodrat se vpřed pěšky, natož s kolem. Zbytek mých sil je už dávno v tahu. Výhledy ze skalnatého srázu na lodě plující po hladině přehrady mě moc nenaplňují. Už jsem dlouho neviděl červenou značku. Zpátky! Až tam kde byla naposledy zahlédnuta a znovu pomalu vpřed. Blížím se k jakémusi srubu a značení turistické stezky mě vede přímo přes jeho verandu. Domácí nejsou doma. Na chvíli nastává změna. Stezka mě vyplivuje na zarostlou louku. Značení chybí. Bloudím rovně za nosem vysokou trávou a doufám, že na stezku někde zase narazím. Pro krvelačnou okřídlenou havěť jsem snadnou kořistí.

     U Zvíkovského mostu je kousek po asfaltu na vydechnutí a pak znovu do červeného pekla, ještě horšího než bylo to předchozí. Kolem se už nerozprostírá les, kolem se rozprostírá hustoles. A rokle a kopřivy a bodláky a pořád dokola.

     A pak to přišlo. Stezka mě dovedla na vykácený skalnatý ostroh nad potokem. Značení žádné. V jakémsi poblouznění se vydávám nejkratší cestou dolů k potoku. Kopřivy žahají mistrovsky. Spleť travin a křoví je neprůchodná a sráz příliš kolmý na to, abych pád přežil ve zdraví. Tudy cesta nevede. Stojím po prsa pohlcen zelení, všemožné breberky mi lezou po těle a nevím co dál. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, dolů to nejde, musím zpátky na holý ostroh. Už nemám síly. Musím se prodírat kopřivami, dávat pozor, abych se nezřítil a ještě táhnout kolo. Každou chvíli stavím a odpočívám. Na ostrohu usedám na pařez a vůbec nevím, co dál. Koukám na potok pod srázem a jsem úplně na dně. V hlavě prázdno a bezradnost všude kolem mě. Nohy i ruce se klepou vyčerpáním. Nemám co pít, nemám co jíst. Kdyby se tu objevil medvěd, tak ho skolím. Holou rukou mu vyrvu z těla játra a syrová je sním. Získám železo a vitamíny. Holými prsty vydloubu oční bulvy a taky je zhltnu. Získám potřebné bílkoviny. Vše zapiju ještě horkou krví a bude mi fajn. Anebo se medvídek jen tak jemně ožene tlapičkou a ukončí tím moje trápení. Nevím přesně, ale asi jsem propadl zoufalství. Sedím zhroucený na pařezu, civím dolů na potok a čekám, že se něco stane, něco co mě zachrání. Jenže se snad deset minut neděje nic. Pak jsem si všimnul asi metr vysokého útlého holého pahýlku stromku, na kterém se skví červená turistická značka. Byl tam ten pahýl i před tím? Jak to, že jsem si ho nevšimnul. Sbírám poslední síly a vydávám se na cestu dolů.

     Nemám síly, abych jel. Nemám síly, abych šel. Klopýtám přes potok. Připadám si jako snová mátoha. Určitě se ale pohybuji vpřed, vidím, jak se mi nožičky hýbou. Chvíli horko, chvíli zima, asi prožívám první menopauzu. Celé tělo pokrývá lepkavý pot, pod ním se ježí husí kůže. Kdyby slzy pomohly, klidně bych brečel. Chvíli jedu, chvíli tlačím, chvíli kolo slouží jako teleskopická hůl. Vpřed už mě žene jenom strach. Strach z toho, že kdybych tady někde v tom zapráskaném hustolese zkolaboval, záchrany se hned tak nedočkám.

     Z lesa vyčuhuje lešení. Vidiny? Fata morgána? Ne, to není lešení. To je most. Červenský železniční most! Odtud už by to do civilizace nemělo být daleko. Červenský železniční most byl vybudován v letech 1886-1889 a na svou dobu se jedná o ojedinělé dílo. Je dlouhý 253 metrů a před vznikem Orlické přehrady ho dělilo od hladiny řeky 68 metrů. V době svého vzniku byl druhým nejvyšším mostem v celém Rakousku – Uhersku.

     Proti mně kráčí živá bytost. Asi rybář. Loudím vodu. Nemá. Na jídlo se raději neptám, aby mi nenabídnul žížaly. Až prý dojedu k Podolskému mostu, mám se dát po silnici vlevo. Tam je motorest, kde se vaří a výborně.

     Pláž. Maringotka. Občerstvení. Heuréka. Zavřeno! A pak už asfaltka. Sladká asfaltka! Vpravo Podolský most. Někde vlevo motorest. Nával nekonečného štěstí. Dokázal jsem to. Obrovská úleva. Emoce. Smích. Slzy na krajíčku.

     „Zelnou polívku, smažený sýr, dvě koly, dvě piva,“ nadiktoval jsem servírce dychtivou žádost. Ona si vše pečlivě zaznamenala a nejistě pronesla „Vás bude víc?“ Jen co jsme si situaci ujasnili, posadil se vedle ke stolu řidič kamionu. „Máte řízek?“ „Máme kuřecí, vepřový. Jaký si dáte?“ „No… já myslel… normální… řízek.“ Dneska má servírka o zábavu postaráno.

     Dojedeno, dopito. Venku je světlo, ještě bych mohl nějaké ty kilometry odkrojit, ale už se na to vůbec necítím. Jsem úplně hotový a navíc…. V motorestu je možné se ubytovat. Neváhám ani chvilku. Teplá voda, měkká postel. Rychle vykoupat, abych byl znovu nemastný neslaný. Vydloubat klíšťata a do postele. Spát a spát a spát. Moje předsevzetí o co nejlepším umístění na Loudání zůstalo u posledního stromu na okraji lesa. I kdyby mě předjeli úplně všichni a já se propadl na poslední místo, je mi to jedno. Únava mi dokonale změnila pohled na věc. Unavený člověk vidí věci v trošku šedivějších barvách a já unavený jsem. Dnes jsem odkrojil z trasy Loudání 211 kilometrů a dost možná určitě bude přehnané tvrzení, že jsem v dáli zaslechl zubatou brousit kosu.

     Spánek je neklidný. Zdá se mi sen o mých kamarádech Babangidovi a Spídovi. Zápletka jednoduchá. Babangida zabil Spída, protože ten ho předjel na cyklistických závodech. Já tomu nezabránil, jen přihlížel a pak ještě pomohl Babangidovi tělo zahrabat v lese v hluboké rokli. Přesně v takové rokli, kterými jsem se dnes kolem Orlíku prodíral vpřed. Celý zpocený se budím. Venku panuje tma a klid. Do rána ještě zbývá spoustu času. Mohu zase klidně usnout. Znovu se budím. Někdo mi ťuká na okno a parapet. Kdo to je? Co se děje? Jsem vyplašený. Zbytečně. To jen venku začalo pršet.

 

8.7.2012, pátek – V půl čtvrté ráno po necelých sedmi hodinách spánku vyrážím na trasu. Je tma a poprchává. V jednom bidonu mám vodu, ve druhém ionťák. V kapse dresu na zádech kokakolu. Vpředu za dresem hozenou bagetu a sladké tyčinky. Pauzu na jídlo budu trávit šlapáním v sedle kola. Za Podolským mostem leží Temešvár. Temešvár se nachází v západním Rumunsku, žije v něm přes 300 tisíc obyvatel a je čtvrtým nejlidnatějším městem Rumunska. Ne, nezešílel jsem. V Rumunsku nejsem. V tomto Temešváru, české vesničce, žije jen hrstka stálých obyvatel a svůj název získala podle rumunského Temešvár, na počest vítězné bitvy, ve které tam rakouská vojska porazila tureckou armádu.

     Odcházející noc si do tašky na cestu přibalila i déšť. Pršet přestalo. Nic mi nechybí. Po včerejším pekelném závěru mě nic nebolí, jen holeně brní po nežádané kopřivové terapii. Jede se docela dobře. Při průjezdu vesnicí Kluky nepotkávám ani kluky, ani holky, všichni obyvatelé ještě spí. Mířím do Píseckých hor na nejvyšší tamní horu Velký Mehelník. Dosahuje nadmořské výšky 632 metrů a slovo hory je v tomto případě nadneseným pojmem. Určitě to nebude náročnější než včerejší červené peklo. Mimochodem včera večer jsem měl v plánu červený úsek vytěsnit navždy ze svých vzpomínek. Teď vím, že opak bude pravdou. Na tenhle úsek budu vzpomínat z celého Loudání nejvíc. Jestli nás tedy na trase nečeká ještě něco těžšího, ale to si dost dobře nedokážu a ani nechci představit.

     Když sjíždím z Velkého Mehelníku, je v lese ještě šero. V rozmoklé půdě vidím stopy od kol. Někde jich je hodně, někde jen jedna. Každopádně nedávno tudy nějaký cyklista projížděl. Je to někdo z Loudalů? V křoví vlevo od cesty registruji pohyb. Skotačí tady skupinka malinkatých roztomilých prasátek. Kdepak asi mají maminku? Aha. Maminka si vpravo od cesty provádí v roští manikúru. Cesta směřuje přesně mezi ně. Kamarád myslivec mi říkal, že bachyně by zaútočila až v momentě, když bych selátko trefil. Ale můžu mu věřit? Co když bachyně nemá ráda cyklisty. Brzdím. Mokré kotoučovky hlasitě kvikly a celá prasečí rodinka vzala tlapky na ramena. Teď se preventivně budu chovat chvilku hlasitě, další prasátka už vidět nemusím.

     Hlava funguje a v myšlenkách jsem zpět v závodě. Ve vesničce Kukle už kuju pikle a přemýšlím, jaká je asi situace na trase. Kde jsou ostatní? Kdo mě předjel? Kolikátý jsem? Časem se to snad dozvím. U Tálínského rybníka je tráva dlouhá a po dešti mokrá. Během chvíle jsem na tom od pasu dolů stejně jako ta tráva a délku tím na mysli nemám. U Heřmaně znovu začalo poprchávat. Nasadit pláštěnku či nenasadit? Je teplo. Nenasadit. Snad to brzy přejde. Trasa se klikatí shovívavě po rovince mezi rybníky. Změnou rytmu je stoupání lesem na vrchol kopce ke Skočickému hradu. Ve stoupání přestávám déšť vnímat. Určitě to je tím, že pršet přestalo. Vrch Hrad též Skočický zvaný dosahuje nadmořské výšky 667 metrů, je přirozenou dominantou Vodňanska a nejvyšším bodem Drahonické vrchoviny. Žádný hrad mě však na vrcholu nečeká, jen zřícenina oblečená do zelené vegetace.

Tlačím na Pancíř.

 

     Za Bavorovem je asfaltový úsek až nečekaně dlouhý. Zapínám autopilota a trošku pospávám. Zpět do bdělosti mě přivádí závěrečný výšvih k hradu Helfenburku, který se tady 683 metrů nad mořem tyčí už od roku 1355, jeho zakládací listinu dokonce potvrdil samotný císař Karel IV. V jehličnatém sjezdu od hradu vidím čerstvou brzdnou dráhu kola. Někdo tady přede mnou jel. Byl to někdo z Loudalů? Toť otázka zaměstnávající mou mysl následující kilometry tak silně, že jsem si ani neuvědomil změnu na obloze. Mraky jsou pryč, slunce mi jemně masíruje hlavu a já nemám žádné zprávy o dění na trase. Kolikátý asi jsem?

     O rodišti Jana Husa se dlouho vedly spory, až se nakonec odborná veřejnost shodla na tom, že tímto místem je Husinec. Když městem projíždím, je mi to úplně jedno. Nevím proč, jsem si v hlavě zakódoval, že to z Husince bude až do Prachatic z kopce. Kdo je připraven, není překvapen a já připraven nejsem. Na táhle stoupání od Husinecké přehrady čumím jako tele na nová vrata. Stoupání, které je nachystané za Prachaticemi je však tisíckrát náročnější. Z míry mě ale nevyvádí, s tímhle stoupáním jsem počítal. Libín je s nadmořskou výškou 1095 metrů nad mořem nejvyšší horou šumavského podhůří. A my musíme až na samotný vrchol. Sice sem vede pohodlná asfaltka, ale jet po ní by bylo proti logice Loudání. Téměř čtyři kilometry tlačím kolo pěšky lesem po červené turistické stezce. Hlavně trpělivě, opakuji si pokaždé, když otírám pot z čela, který pálí v očích a hořkne v ústech. Od roku 1883 stojí na vrcholu Libína 27 metrů vysoká zděná rozhledna. Až o ni opřu kolo, budu nejšťastnějším hochem od Bobří řeky. Osm minut před poledním se podařilo. Po brýlích se mi kutálí hrachy potu a jsem kompletně zralý na vyždímání, helmu nevyjímaje.

     Kdo se na Libíně těšil na následující sjezd za odměnu, je zklamán. Do Libínského sedla to celkem jde. Pak je to ale jedna překážka za druhou. Úzká lávka. Vysoké kopřivy. Stezka vedoucí kamenitým potůčkem. Ohradník pod proudem, křoví, počínající rašeliniště, několik padlých kmenů. Většinu toho tlačím pěšky a jsem nasranej. Ano! Nemá cenu hledat jemnější výraz.  

     Lidské nálady jsou pomíjivé. Před chvílí vztek. Teď nadšení. „Bicykl je zdrojem zábavy, kde chci, tam sám se zastaví, pak stačí šlápnout na pedál a hned jsem o kousek dál,“ zpívá se v písni skupiny Rangers. Já jedu, ale nikde nestavím. Až v obci Strážný, mám hlad. „Co máte nejrychlejšího k jídlu?“ Ptám se trošku nervózně servírky na zahrádce. „Gulášovou polévku.“ „A můžu vám ji rovnou zaplatit?“ „Nemůžete. Nevím kolik k ní sníte rohlíků.“ „Sním jeden. Můžu jí zaplatit?“ „Nemůžete, nejste tady sám!“ Vznáší servírka nesmyslný argument. U vedlejšího stolu si zamilovaný německý párek v kožených bundách motorkářů láskyplně líbá vzájemně propletené prsty na rukou a neví o světě. Nikdo další tady není. „Ale jsem tady jedinej, kdo pospíchá!“ Nechci se dát bez boje. Servírka je však neoblomná. Nejdříve dojíst, pak platit! Házím do sebe po lopatách horkou polévku, abych to měl rychle za sebou a už byl znovu na trase. Při čekání na zaplacení kontroluji na mobilu došlé zprávy a moc mi to hlava nebere. „Jsi druhej. Tři vzdali. Milan Černý daleko vpředu.“ Druhá zpráva tvrdí opak. „Jsi první. Zatím nikdo další na Libíně.“ 

     Za Strážným mě pohlcuje Šumava. Táhlým stoupáním prakticky pořád nabírám výšku. A slunce pálí. Míjím Žďárecké jezírko. Z pohledu Loudání má velký význam, leží v polovině trasy. Tady u jezírka mám najeto 331 kilometrů. Do cíle zbývá 309. Dokážu to? Cesta stále stoupá. Knížecí pláně. Bučina. Odumřelé pahýly lesa, které před chvíli byly vysoko nade mnou, mě nyní obklopují zleva i zprava. Všude klídek, pohoda. Nic mě nebolí. Jede se krásně. Přistihl jsem se, že se usmívám. Šumava je krásná. Míjím pramen Vltavy. Po pravé ruce se nachází vrchol Černé hory (1315m.n.m.), moc výškových metrů k vrcholu mi nechybí. Ve sjezdu ztrácím výšku jen proto, abych ji musel znovu nabírat stoupáním na Březník. I když do kopce, jede to skoro samo. Modravský potok si vesele pobublává. Krajina úchvatná. Úplně zapomínám, že bych měl trpět náročností závodu, jenže zrovínka teď je to parádní jízda. Není to tak dlouho, co jsem byl celý nesvůj, kolikátý v pořadí jsem. Teď je mi to úplně jedno. Tahle fantastická paráda za to stojí, i kdybych byl poslední.

     Hájovna na Březníku se nachází v nadmořské výšce 1126 metrů a je tím jediným co tady zbylo z bývalé dřevařské osady Březník neboli Pürstling. Je jedním z kontrolních bodů na trase. Březník s ročním průměrem srážek 1500 mm patří mezi nejdeštivější místa Šumavy. Mně svítí slunce. No není to nádhera? Jestliže sem do kopce mi to jelo samo. Odtud z kopce mi to jede úplně samo až do Modravy. V hlavě už mi zase klová myšlenka, kde jsou ostatní soupeři? Je někdo přede mnou? Jsem první? Ať tak či tak, nic s tím neudělám, kdybych zrychlil, moc dlouho bych nevydržel a zvadnul.

Ráno na Šumavě.

 

     Když jedu údolím Roklanského potoka, je vše v pořádku. Když stoupám po svahu Oblíku (1125m.n.m.) slunce už nesvítí a na obloze se schyluje k bitvě. A mě čeká výšlap na nejvyšší bod celého závodu. Na Poledník s nadmořskou výškou 1315 metrů. Snad nebude pršet. Ne! Pršet bude. Obloha je celá rozdivočelá. Už nějakou dobu za sebou na provázku táhnu mraky barvy dozrálých švestek. V dálce se blýská. To bude nářez.

     Na Poledníku na nejvyšším bodě Loudání mě dostihla bouřka. K zemi se valí provazy vody, fučí vítr a viditelnost špatná, i když je teprve 17:30 hod. Choulím se v pláštěnce na závětrné straně přístřešku rozhledny a tluču špačky. Rozhledna coby vojenský objekt byla vybudována v rámci normalizace v roce 1970. Ještěže tak! Bouřka trvá celou hodinu. Mám dost času přečíst si v mobilu došlé zprávy. „Jsi první, na Libíně tři hodiny náskok na Jardu Semíka.“ Konečně rozumná zpráva. 

     Jízda Šumavou je orientačně nenáročná. Jestli někdo umí nebo neumí číst v mapě, je celkem jedno. Ti orientačně schopnější tady moc času navíc nezískají. Na mysli mám především Jardu. S mapou umí stejně dobře jako Pan Tau s buřinkou. Bouří asi hodinu. Předpokládám, že i Jarda je v téhle slotě někde schován. Jakmile déšť trošku povolí, musím vyrazit.

     Dlouhým sjezdem mířím na Prášily. Voda cáká. Blátíčko, proložené jemnými zrnky písku se lepí všude. Přes zapatlané brýle nic nevidím a přes cestu každou chvíli příčná odvodňovací stružka. Jízda žádná slast.

 

 

 

     Prášily. Mě i mým kolenům je taková zima, až nám z toho drkotají zuby. Zacákané kolo vrže a křupe. Řetěz mě na kolenou prosí, abych ho vyčistil. Jsem promrzlý na kost. Rozhodnutí! I když by se dalo ještě tři hodiny v pohodě jet za světla, dál už nepojedu. Nemám na to. V Prášilech přespím. Jenže sehnat ubytování se nedaří. V penzionu buď mají plno, nebo jim sezóna ještě nezačala. Nikdo mě zkrátka ubytovat nechce. Nedivím se. Jsem zablácený a špinavý. Nesmrdím jako tchoř, smrdím jako skunk! A ta změť zablácených trubek, na kterých se pohybuji, na čistotě nepřidá.

Na Šumavě.

 

     „No jasně, zámecká paní vás ubytuje,“ uspěl jsem asi na šestý pokus. Chlápek ukázal na paní a ta si mě ochotně ujala. Budova z venku vypadá zchátrale, ale uvnitř renovovaný luxus.  Nejprve kolo pak já. Paní vyběhla s kýblem s vodou a začala mi umývat kolo. „Počkejte, já si ho umeju sám.“ „No tak vám ho aspoň budu držet,“ rozplývá se ochotou zámecká paní. Skutečně budu spát na zámku. Prostorný pokoj, velká vyřezávaná postel. Vypolstrované červeně potažené křeslo vypadá jako královský trůn. Na zdech obrazy starých mistrů a nade dveřmi ukřižovaný Ježíš v životní velikosti.

     Zámek v Prášilech nechal v roce 1751 postavit sklář Gattemayer, později byl přestavěn hrabětem Kinským, aby ho v roce 1800 zakoupil kníže Schwarzenberg. V roce 1945 ho stát svěřil do správy armádě a je div, že v rámci totální devastace vydržel až do dnešních dní. Dnes už má novou majitelku, která ho zvolna dává do kupy. Právě díky majitelce, prášilské zámecké paní, tady mohu přespat. Z trasy Loudání jsem dnes odkrojil 169 kilometrů. Do cíle zbývá 260 kiláků.

     Ve 20:00 hod. už spím, ale žádná sláva. Spí jenom oči, zbytek těla je vzhůru. Převaluji se ze strany na stranu, nohy rozuzlovávám a zauzlovávám, nevím jak je složit. V hlavě se mi honí myšlenky na závod. Kde je asi teď Jarda Semík? Kde jsou ostatní? Co když bude ráno pršet? Vedle za zdí běží v televizi fotbal. Naši borci na mistrovství Evropy hrají první zápas proti Rusku. Jestli výkřiky „jej, kurva,“ znamenají obdrženou branku, už jsme dostali tři. Jestli Jarda Semík pojede celou noc, určitě mě předjede. Na druhou stranu bude nevyspalý. Když vyrazím brzy ráno, odpočatý ho můžu dohnat. Ale co když bude pršet? „Jej kurva,“ za zdí jsme dostali čtvrtou branku.            

Na Pancíři.

   

9.7.2012, sobota – V půl čtvrté ráno vyrážím na trasu. Je tma, chladno. Fouká vítr. Prší. Psa by ven nevyhnal a já začínám zvolna stoupat na kontrolní bod Gsenget. 

     Pocity na hřebenech probouzející se uplakané Šumavy nejsou nijak pozitivní. Opuštěný a sám. Padnul na mě smutek. Pořád lepší než kdyby na mě padnul strom a že jich tady je.  Okolní příroda je naprosto tichá, přesto kromě deště vnímám spoustu zvuků. Pláštěnka šustí do rytmu jízdy. Pod koly střídavě chřestí šotolina, mlaská bláto, bzučí asfalt. Zatímco v obličeji jsem opuchlý, zbytek těla se tváří jako perpetum mobile. Zvolna se rozednívá. Míjím jezero Laka, s nadmořskou výškou 1096 metrů nejvýše položené jezero Šumavy.

     V údolí pode mnou se do chuchvalců mlhy choulí Železná Ruda. Moc se mi tam dolů do té chundele nechce, ale nemám na vybranou. Do ještě neprobuzeného města sjíždím s takovou razancí, až se mi začala trhat pláštěnka. V Železné Rudě mířím najisto k čerpací stanici na snídani. Před sedmi lety jsem tu už na kole byl. Široký výběr všeho, jen kafe tehdy neměli, automat byl rozbitý. Dnes si kupuji bagetu, kolu a kafe. „Tak kafe bohužel nebude, máme rozbitej automat,“ hlásí smutně pumpař s dredy na hlavě.

     Masírován deštěm stoupám do Špičáckého sedla a odtud doleva k Černému jezeru (1080 m.n.m.). Padlý strom přes cestu není překážkou. Zpátky do Špičáckého sedla a doprava vzhůru na Pancíř. Mlha. Vítr. Déšť. Kurwa, jeden by z toho až deprézi počíti mohl. „Motorům plný chod,“ velí námořník z kapitánského můstku v mojí hlavě. Zbytečně. Slézám a závěrečný nejprudší úsek k chatě na vrcholu tlačím. Nadmořská výška 1214 metrů, čas 7:31 hod. V občerstvení zavřeno. Nevadí. Teď sjedu dolů, naberu severní směr a tradáááá. Sbohem Šumavo. Ve vesničce Rovná, po dlouhém svižném sjezdu zahazuji do popelnice neforemnou roztrhanou hmotu. Původně to bývala modrá pláštěnka. Deštivá mračna zůstala upíchnuta na vrcholcích Šumavy, sem dolů se neodvažují. Teď už snad pršet nebude. Nesmí! Už bych neměl co na sebe.

     Tu a tam do kopce, tu a tam z kopce. Chvíli asfalt, chvíli les. Krajina pestrá. Jede se dobře. Vpřed mě žene vědomí, že jsem první. Věř a víra tvá tě uzdraví. Omyl. To, že první už dávno nejsem, se brzy dozvím. V Horách Matky Boží už není po dešti ani památky. Je zaděláno na hezký den.

     V lesním stoupání kdesi pod vrchem Vidhošť proti mně kráčí páníček venčící čtyřnohého kamaráda. „Vy jste zabloudil? Potřebujete poradit?“ Překvapil mě otázkou namísto pozdravu. „Né, já nebloudím, proč si to myslíte?“ „Vždyť už jste tudy jel,“ upřel na mě pátravě zrak. „Ne, tak to jste nebyl vy, ale dvacet minut před vámi jede cyklista, co je vám strašně podobný.“ „Tak díky za informaci,“ loučím se úsměvem, ale v hlavě mi to šrotuje. Jede přede mnou někdo z Loudalů? Nebo je podobnost čistě náhodná? Kdo to může být? Jarda Semík? Někdo jiný? Musím to zjistit.

     „Kus vpředu máte kamaráda. Je to asi patnáct minut, co tudy projel,“ hlásí mi sám od sebe chlápek za Plichticemi na rozcestí u křížku. No vida, tak skutečně jede nějaký Loudal přede mnou. Už mě nežene vpřed pocit, že jsem první. Žene mě maximální zvědavost. Toho tajemného jezdce vředu musím dohnat. Patnáct minut není moc.

     V Kvaseticích dva džentlmeni v montérkách zatloukají kůly do země, staví ohradu. „Prosím vás, nejel tudy před chvílí cyklista?“ Pátrám po sokovi vpředu. „Štó? Nepanimáju.“ Aha, džentlmeni jsou zdaleka.

     U Nepomuku krajině vévodí zámek Zelená hora, místo o kterém vojín Kefalín a ostatní Černí baroni vědí své. Civím bezmyšlenkovitě na siluetu zámku. Hlavu mám od té věčné cyklistiky už solidně vypláchnutou. Svlékám návleky a nasazuji letní cvičební úbor. Ke slovu přichází první berlička. Pobolívá mě koleno a tak polykám ibalgin. Ke slovu přichází i druhá berlička. Kouzelná pilulka složená z hroznového cukru, kávy a guarany. Až se mi tohle všechno rozpustí v těle, poletím vpřed jako raketa.

     V Srbech traktorista couvá na dvorek. „Nejel tudy cyklista?“ Křičím na něho. „Jó, jel. Je to tak pět minut,“ a pro jistotu roztahuje do pozoru všechny prsty levé ruky. Velmi povzbudivá zpráva. Chvíli na to, to přišlo. Na konci táhlé lesní rovinky…Heleme se, co se to tam pachtí za mravenečka. Jarda Semík je asi pět set metrů přede mnou. Vzápětí ho dojíždím. Skoro nemluví a nevypadá vůbec svěže.

     „Řekni, kde ty kytky jsou, co se s nima mohlo stát?“ Ptala by se pořád dokola zpěvačka Judita Čeřovská, zatímco se společně s Jardou probíjíme vysokými kopřivami vpřed. Kytička široko daleko žádná.

     Od rána jsem stihnul vymazat Jardův dvacetiminutový náskok a za Čížkovem mu dokonce ujíždím. Do cíle zbývá 143 kilometrů a jsem znovu včele.     

     Třemšín je s nadmořskou výškou 827 metrů nejvyšším kopcem v Jižních Brdech. Na vrchol vede žlutá turistická stezka, kterou za boha nemohu najít. Jakoby ji někdo ukradl. Na vrchol musím. Hledáním ztrácím drahocenný čas a Jarda Semík se blíží. Že jsem raději nejel s ním, ten tady určitě kufrovat nebude. Hledám tak dlouho, až nalézám žlutou stezku, ale z druhé strany kopce. Vyhráno však nemám. Dvakrát překonávám s kolem na zádech jakýsi kamenný val, snad pozůstatky hradního opevnění. Na vrcholu stával někdy kolem roku 1200 hrad založený rodem Buziců. Hrad nehrad, je mi to úplně jedno. Pot mě štípe v očích a při pěším šplhání po šutrech cítím křeče v obou lýtkách. Přesto je Třemšín dobyt.

     Při sjezdu dolů se potkávám s Jardou Semíkem, teprve stoupá k vrcholu. Mám náskok zhruba deset minut. Do cesty se mi staví něco, co vypadá jako obrovský škraloup těch nejryzejších zvířecích sraček. Objet se nedá. Jedu skrz a…. Skutečně jsou to sračky.

     Nevím proč, se mi v té mé vyloudané a už úplně prázdné hlavě usadila myšlenka, že z Třemšína pojedu dlouho z kopce. Místo toho se dál sunu voňavými brdskými hvozdy místy dosti náročným terénem. Lesní cesta je plná odřezaných větví. Jeden má strach, aby neulomil přehazovačku. Úzká pěšina kličkuje mezi balvany přes spoustu kořenů. Jeden má strach, aby ho Jarda Semík nedohnal.

Škvarková placka v Pekle.

 

     Ve vesničce, spíš osadě, Myť míjím ilegální legendární hospodu U bandasky. Je zbudovaná v garáži. Před vraty postává asi tříčlenná partička psů. Není důvod se zdržovat. 

     Počasí ideální, krajina kouzelná, nic mě nebolí, nohy i zadek v luxusní pohodě, v hlavě úplně vymetýno, jede se skvěle. Za Mirošovem mě čeká Peklo. Samota Peklo. Těším se. Je to jediný záchytný bod na trase, kde na nás oficiálně čekají dobří lidé včele s majitelem usedlosti Tomášem Hotárkem. Spousta jídla a pití, možnost pohodlného přespání pod střechou. V propozicích je napsáno, že „Hot-á-rek“ znamená v jihočínštině „Ten, co nikdy nedokončil druhou třídu.“ Můžeme se na to prý zeptat. Neptám se. Jsem docela zmaten lidskou přítomností. Mluví na mě, já je slyším, rozumím, ale mozek si to nějak těžko skládá dohromady. Nezdržuji se, beru jen škvarkovou placku do ruky a mažu dál. Ani pití jsem si nedoplnil. Velká chyba, za chvíli budu na suchu. Je 16:10 hodin, z Pekla zbývá do cíle 107 kilometrů a na Jardu Semíka mám náskok třicet minut. Ještě to bude hodně bolet. Během té stovky kilometrů se může přihodit snad úplně všechno, jen ne to, že to Jarda zabalí. Jakmile sedne na kolo, jede jako terminátor.

     Za Kamenným Újezdem čeká drsný úsek. Traverz vrcholového skaliska Žďár. Vůbec se nestydím přiznat, že se nestydím závěrečný úsek tlačit. Svalové obložení pravého kolene pobolívá. Na vrcholu jsem naložen ve vlastním potu asi jako šunka v aspiku.

     Jen pro představu, Žďár je výrazný zalesněný kopec, s nadmořskou výškou 629 metrů nejvyšší bod Strašické vrchoviny. Strmé srázy kopce okolní terén převyšují zhruba o dvě stě metrů. Nechybí mohutné skalní terasy a suťové moře. Na vrcholu se nalézají zbytky pravěkého hradiště. No prostě, na vrchol dřina.

Na Žďáru.

 

     Ondra Bílek, kamarád cyklista a vítěz Loudání 2010 Žďár na kole dolů sjíždí a vím, že nelže. Otírám pot z očí a zkouším to také. Během chvíle však zjišťuji, že nejsem Ondra Bílek. Nejskalnatější úseky dolů hopsám pěšky.

     Při lesním sjezdu po zelené turistické stezce z kopce Bábovka (608m.n.m.) se to přímo nabízí. Přemýšlím, kdy jsem naposledy jedl bábovku. A vůbec, kdy jsem jedl naposledy? Jak se tak věnuji úvahám o prázdném žaludku, objevil se na obloze bouřkový mrak. Bude pršet? Bude bouřka? Kdepak. Mrak se zachoval jako hodný pejsek. Přiběhnul, očuchal si mě a odběhnul pryč. Chybělo už jen, aby u toho spokojeně vrtěl ocáskem.

     Od rána mám najeto 183 kilometrů. Naposledy jsem jedl v Železné Rudě bagetu k snídani a pak tu přímo v Pekle uzmutou škvarkovou placku. Klidně už bych se najedl pořádně. Restaurace v Chaloupkách se objevuje jako na zavolání. „Co máte nejrychlejšího?“ „Smažený sýr.“ „Jak dlouho to potrvá?“ „Deset minut.“ „Tak si ho dám a jednu kokakolu prosím.“ Domluva se servírkou je rychlá. Jenomže… Kola je vypitá, deset minut uplynulo. Začínám být nedočkavý. „Za jak dlouho ten smažák bude?“ „Vždyť jsem vám říkala, za deset minut.“ „Aha, tak mi dejte prosím ještě jednu kolu.“ Druhá kola vypitá a smažený sýr pořád nikde. Ztrácím trpělivost. Celé Loudání se ženu jako zběsilý, prostoje počítám na vteřiny a tady kysnu už dvacet minut. Velká chyba. Trošku si připadám jako na vojně. Spěchej, abys mohl čekat! To byl princip, kterým armáda tehdy fungovala. Asi budu nepříjemný, ale nemám jinou volbu. „Nezlobte se, já už ten sýr nechci! Nemůžu takhle dlouho čekat.“ Jen co jsem domluvil, servírky výraz se změnil. Už před sebou neměla smradlavého upoceného hosta-cyklistu. Teď před ní stál smradlavý upocený host-debil. „O co vám jde? Vždyť už vám ten sýr nesu!“ Kousáním se příliš nezdržuji, sýr do sebe házím téměř vcelku, tatarku si mačkám do úst jako pastu na zuby. Rychle platím. Každá minuta se počítá. Už tady tvrdnu přes půl hodiny. Vyrazil jsem z hospody, ujel sotva dvě stě metrů a přiřítil se cyklista. Přiřítil se Jarda Semík. Asi to tak mělo být. Je 19:38 hodin a do cíle zbývá 76 kilometrů.

     Loudání není o vítězství. Vítězem je každý, komu se podaří závod dokončit. Teď mi to ale nejde pod vousy. Když už jsem byl tak dlouho první, nechci o první místo přijít jen tak bez boje. V prudkém stoupání z Mrtníku na Hvozdec se pokouším Jardu odpárat. Úspěch mám jen částečně. V Hořovicích je přišitý zpátky. Ba co víc. Teď jsem já ten, kdo tahá za kratší konec provazu. Jarda nasadil takové tempo, že moje nohy mají plné ruce práce, abych se udržel v háku. Otázkou je, kdo odpadne dřív. „Nepovolím, i kdybych se měl poblejt,“ promítám si v hlavě krizový závěr závodu. Zběsilost trvá asi šest kilometrů, pak tempo povoluje. Prudké stoupání ze Žebráku k hradu Točník funíme pěšky bok po boku. Jet to nejde. Tady budou určitě tlačit všichni. Náš náskok před nejbližšími pronásledovateli je více než pětihodinový.

     Vjíždíme do lesa, začíná se stmívat. Noříme se na úzkou lesní pěšinu a pohlcuje nás tma. Dobrodružství začíná. Do cíle zbývá 56 kilometrů. Nočním lesem letíme vpřed lehkovážností cyklistů, kteří se v nočním lese ještě nikdy nerozbili. Moje čelovka vrhá chabý kužílek světla, sotva vidím na cestu. To Jarda je na noční jízdu vybaven nepoměrně lépe. Když svou čelovku rozsvítí naplno, vrhá takovou zář, že zvířátka utíkají v panice z lesa. Jasná výhoda na jeho straně. Je si toho vědom a přidal na tempu. Jedeme tak rychle, že nestíhám vidět nic, jen tmu a zadní plášť Jardova kola. Na víc nemám čas. Větve, které nevidím, mě mydlí přes ruce. Občas dostanu ze tmy úder do helmy. Nevadí. Kudy projel Jarda, projedu také. Nepovolím! Držím se Jardy, jako Křemílek Vochomůrky. Ozval se kovově tupý úder. Sotva jsem stihnul zabrzdit. Světlo z Jardových řidítek mi míří přímo do obličeje. Kolo leží na zemi, sedlo osiřelo. Pilot byl z kokpitu nedobrovolně katapultován. Došlo mi to hned. Jarda trefil pařez a poroučel se k zemi, do prohlubně vystlané listím. Zvedá se nezraněn, sláva. Jen koleno trochu bolí a noc je pořád stejně temná a zlověstně tichá.   

V cíli.

     Klesáme k řece Berounce a tempo už rozhodně není zběsilé. Teprve tady pod hradem Křivoklát nastal nevyřčený klid zbraní. Vyprávíme si zážitky z trasy, čekáme na sebe. Jarda mi dokonce svítí na cestu. Nezištná pomoc, díky. Do cíle zbývá necelých 40 kilometrů. Z městečka Městečko tlačíme pěšmo poslední dlouhé stoupání. Díky noční tmě se jeví jako nekonečné, ale není. Všechno jednou někde začíná a končí. I extrémní cyklistický závod Loudání českou krajinou 2012.

     Do cíle přijíždíme vítězně bok po boku v neděli hodinu a dvanáct minut po půlnoci. Na trase dlouhé 640 kilometrů s převýšením 16.990 metrů, jsme strávili 75 hodin a 12 minut. Náš náskok v cíli před nejbližšími pronásledovateli se nakonec ukazuje jako celkem luxusních 11 hodin a 6 minut. Z 52 startujících se do cíle dokázalo probít jen 30 nejodolnějších borců. Nad všemi ostatními letošní trasa zvítězila. Jako poslední závod dokončili Milan Krokker a Kristián Sekeľ ze slovenského Prešova. Na trase strávili o tři dny a 15 hodin víc než my s Jardou. Museli si to trápení užít náramně. „Titul ‚Loudal‘ sa piše pred menom alebo za menom?“ zeptal se v cíli Milan Krokker.

     A je to. Je po všem. Jsem v cíli Loudání a bez jediného defektu. Že by vlivem Šamanských výprav? Dokonce jsem si vytvořil osobní rekord. Poslední den závodu jsem z trasy odkrojil na jeden zátah 260 kilometrů. Slušná porce, musím se pochválit. Nikdy před tím jsem tolik nedal.

     A je to. Je po všem. Jsem v cíli Loudání. Jaké pocity mě pohltí? Euforie? Stres? Mám smutnit? Mám se radovat? Nějak se to ve mně mísí. Trochu bych se vyspal, vykoupal a až si zadek vydechne, jel bych znovu a dál. Proč? Protože mě Loudání pohltilo. Loudání je bolestivá radost. Loudání jsou hluboké zážitky. Loudání je nezapomenutelné dobrodružství. Loudání je úžasně návyková droga. Loudání je něco, co člověka dokonale naplní. Loudání je nejkrásnější cyklistika, jakou znám.

Jarda Semík s putovním pohárem pro vítěze Loudání.

 

MILAN SILNÝ