10.4.2010 Přes dva kopce 2010 - Jedomělice - 80 km
11.04.2010 15:18
Tak sláva, konečně začátek další bikové sezóny je tu. Příprava opět uvázla v plenkách, no spíše v prenatálním stavu. Letošní našlapaný objem, počítáno od ledna, rovná se pár minutám přes dvě hodiny celkem, to znamená pro maratonskou přípravu zero. Pravda je ta, že rozhodnutí, že se na start postavím i přes nulovou přípravu a ne v zrovna pozitivní cyklo náladě, padlo až v pátek 9.4. těsně před polednem. V noci tedy kontroluji traktora, zda je jízdy schopen, ale před zimou jsem jej naštěstí ukládal ke spánku připraveného na následující sezónu. Stačilo dofoukat pneumatiky a tlumiče a je to. Hodinu po půlnoci je vše připraveno na ranní start. Na mysli mám pochopitelně materiál, do nějž své, po zimě zlenivělé tělo nepočítám. Takhle se startuje z voleje.
Rozhodnutí i přes totální nepřipravenost nastoupit na start, mnou velice ceněného, pořadateli noblesně vyvoněného a hýčkaného závodu, padlo i díky vzpomínce na loňský 8. ročník, z něhož jsem loni vytvořil tento odkazovaný report.
Tak že, letošní 5. závodní sezónu otevírám 3. účastí v Jedomělicích, při svém 31. maratónském startu, a ať při mně stojí všichni svatí, amen. Nic jiného si nelze přát a očekávání překonání loňského maxima pár minut pod šesti hodinami házím za hlavu. Hlavně ty trubky dostat do cíle.
Do startovního koridoru se stavím v 9:53, po lehkém rozjetí k druhému konci vesničky (abych neztrácel drahocenné síly, kterých s největší pravděpodobností nebude nazbyt). Nuluji všechny přístroje, připravuji se vpadnout do výstřelu a náhle si všímám, že jsem zapomenul čip na vidlici řádně přitáhnout. Ohýbám se tedy k poslední technické úpravě uvolněné elektrikářské stahovací pásky a najednou křup. Síla vynaložená holou rukou překonala pevnostní limit pásky a čip mi zůstává v ruce. Pořadatel hlásí minutu do startu. Odcházím tedy za hrazení, kde opírám kolo a poklusem se vracím k výdejnímu okénku startovních čísel pro novou pásku. Ke kolu se vracím asi 15 vteřin před startem a k pobavení ostatních závodníků začínám s montáží. Je odstartováno, dotahuji pro jistotu i druhou tenčí pásku, již obezřetněji, provádím kolo mezerou mezi hrazením a zařazuji se mezi rozjeté závodníky, těsně před časoměřičskou rohoží. A jedéém. Klasické kolečko skrze stodolu, na pár kiláčků do lesů a zpět do vesničky. Další průjezd startem, stodola, brod. Ráno suché místo, nyní díky hadici natažené z obecního hydrantu, krásné místo pro pobavení přihlížejících. Potom se zase postupně noříme do lesů. Na 16. kilometru, po táhlejším stoupání přichází krize. Je nutné přehodnotit strategii. Pro zdárné přežití je nutné zvolit expediční pojetí pohybu vpřed. Vytahuji foťáček a dělám pár snímků pohádkově vyhlížející lesní cesty. Trať se opět stáčí směrem zpět k Jedomělicím, přejezd valníku a konečně občerstvovačka. Opět pořadatelé nezklamali. Koláčky, perníčky, rozinky, banány, pomeranče, voda, ionťák, pivo, každý si vybere. A obsluha příjemná. Zdržím se déle. Asi po 3 minutách, spokojeně občerstven, nasedám a pozvolným stoupáním opouštím Jedomělice. Polními cestami se asi na 22. kilometru dostáváme zase do lesa, horolezecká vložka. Čas na pár fotek a jedem dál. Na 2. občerstvení opět koláčky, perníčky, rozinky, banány, pomeranče, voda, ionťák, pivo, rum, koblihy. Z legrace se snažím domluvit směnný obchod s pořadatelem na motorce, nesouhlasí, holt musím pokračovat na kole. Na 40. kilometru mám průběžný čas 3:10, což jak jsem posléze zjistil, byl čas vítězný. Ovšem na kilometru 80. Utrpení pokračuje, 3. občerstvení, koláčky, perníčky, rozinky, banány, pomeranče, voda, ionťák, pivo, následné dělení tratí, vpravo 50, vlevo 80. Odbočuji tedy vlevo a přede mnou i za mnou je díra. Alespoň se nepráší. Vím o pětičlenné skupince, se kterou se střídavě míjím, momentálně jsem kousek před nimi, nejsem tedy úplně poslední. Nohy už nemotají vůbec. Posledních 23 kilometrů navíc jedu téměř pořád ze sedla, holt ani nasezeno nemám a bolest v sedícím stavu je již nesnesitelná. Poslední bufík, koláčky, perníčky, rozinky, banány, pomeranče, voda, ionťák, i přes mé uzavírání startovního pole všeho dostatek. Znovu mě předjíždějí 3 pořadatelé na motorkách, aby o pár kilometrů opět kontrolovali závěr startovního pole. Čekají u vozidla opatřeného cedulí cíl 5 km, mohutně povzbuzují, auto troubí. Asi 3 km do cíle začíná pršet. Alespoň se nepráší. Do cíle vjíždím v čase těsně pod sedmi hodinami. Expedice končí.
Co říci na závěr. Opět se pořadatelé blýskli, ve všech směrech perfektní. Příští, jubilejní 10. ročník si rozhodně nenechám ujít.
Jak milí čtenáři vidíte, i takhle se dá závodit, osobně triumfovat. Vřele doporučuji, tento způsob pohybu, zdá se býti vhodný pro hodně otrlé sebemrskače. Anebo něco najezdit před sezónou, ale o tom až na přes rok.
Josef Janča
—————