14.11.2009 WinterTransBrdy - 44 km
16.11.2009 17:33
Po loňský neúčasti natěšenej jsem se vydal na start do Let po ose, to znamená zhruba 40 kilometrů po silnici. Ideální rozjetí... na horáku a s báglem narvaným k prasknutí. Dorazil jsem lehce provlhlej a okamžitě mnou začala klepat kosa, bylo pod deset stupňů a foukalo. Naštěstí dorazil parťák Pepa s rodinkou, moje dorazí až na dojezd. Převlíkat a jezdit, jinak zmrznu, před startem naštěstí leze slunce z pelechu a je docela snesitelně, ale co chtít v půlce listopadu...
Před startem jsem pod zimákama nechal jen síť a zahodil i šátek z hlavy. A dobře udělal, po startu a asfaltový zaváděčce přichází první kopec zhruba šest kiláků dlouhej, na jehož začátku mě Pepa předjíždí a slovy "jedem, guru" ukončuje zimní ztuhlost. Do tý doby obvyklý postartovní tepy kolem 180 letí těsně pod dvě stovky a vydrží tam celou půlhodinu. Barevný kola, rozostřeno, mozek řve do těla "STOP!!!", naštěstí Pepého předjíždím a nasazený tempo drrrrržííííím... Bolí to, ale kdo zažil, ví, kdo ne, nepochopí.
Kopec za mnou, terén, otevřít tlumič, cucnout z kejmlu, zbytek první hodiny "orážím" lehce nad 180 tepama. Tahle trať je zábavná i za sucha, teď lehce podmáčená a kořeny oblečený do listí, na kořenech s fullem letíš kolem lidí na hardtailech jako nic. Před třemi roky na TransBrdech jsem si půjčil testbika od Spešlů a od tý doby z něj neslezl...
Vlastně si z tratě nic moc nepamatuju, protože zbytek jsem krom sjezdů absolvoval nad sto sedmdesáti tepy, což je mý anaerobní pásmo, takže dokonalá abstraktní mazanice na téma Brdy ve zběsilým tempu. V zatáčce před cílem zrovna dorazivší rodinka, má drahá se slovy "seš tu nějak brzo", málem jsem si přejel dítě, v cíli nezvládám hodit nohu přes sedlo. Totál regál, je mi blbě, dvě dvacet jedna, kolem šedesátýho místa, to je hustý, takhle jsem to ještě nejel. Nenávidim krátký závody, to je první myšlenka po návratu z rauše.
Honem birell, tlustej plát sekaný na pořádným chlebu, sladký ani vidět. Jdu do zatáčky před cíl, kde už je i Pepovo rodinka, říkám "na toho si počkáte" a v tu chvíli si to sype Pepé do cíle... Něco přes dvacet minut za zadkem jsem ho měl, ještě že jsem si tak dával. Hubu od ucha k uchu, to umí jen on, musí bejt úplně na krupici, já jsem na kaši ještě teď, ale úsměv to je to hlavní. "Ty vole, to byl leteckej den, jsem mrtvej!" "Nemáš provokovat, parchante!" Obvyklá konverzace dvou mimoňů po dojezdu, ale na každej pád jsme si dali fest do kůže a zajeli na svý možnosti super. Musíme se takhle motivovat častějc, jen nevím, jestli je to univerzálně použitelný. Třeba na Drásalovi nebo Sudetech. Každopádně parádní tečka za povedenou sezónou.
Jiří Čech
GPS záznam: Josef Janča
—————