24.-25.11.2012 Expedice Kokotsko 2012 - nejvulgárnější kopec Česka

A day full of surprises: the moon appeared in the west, the sun sets in the East

Pozor! Warning! Attenzione! Varování hned na úvod. Nic není, jak se zdá. Slabší jedinci by neměli číst dál. Proč? Protože jde o Kundu. Proč? Protože Kunda je přístavní město v Estonsku! Protože Fucking je vesnička v Horních Rakousích! Protože Sereď je město na Slovensku! Protože Serekunda je největší město Gambie! Tak proto!

     Ovšem není třeba chodit za humna naší vlasti. U nás jsme na tom také velice dobře. Na mapě lze najít Šukačku, Řitku, Pičín i Kokotín. Ale bývalo to ještě šťavnatější. V minulosti jsme v České republice měli Sračkov, Hovnov, Píčov i Mrdákov. Některé z těchto obcí bohužel zanikly a jiné se z důvodu mravního přejmenovaly. Třeba Mrdákov se dnes jmenuje Mrákov. Možná ale zbytečně, sloveso mrdat, totiž ve staročeštině znamenalo hýbat, vrtět, kývat.

     Když je v Česku možné nalézt takto pikantní názvy obcí, jak je to s názvy kopců? Který z nich je ten nejvulgárnější? Člověk nemusí být zrovna Sherlock Holmes, aby pátrání nepřineslo brzké výsledky. V kategorii Nejvulgárnější kopec České republiky nominováni byli: Buzíček, Pičulín a Kokotsko.

     Buzíček dosahuje nadmořské výšky 512 metrů a jedná se o izolované zalesněné návrší nedaleko městečka Blatná v Blatenské pahorkatině. Pičulín dosahuje nadmořské výšky 664 metrů, nachází se na Českomoravské vrchovině a vypíná se na jihovýchodním okraji Žďárských vrchů nad obcemi Rovné a Divišov. Kokotsko dosahuje nadmořské výšky 501 metrů a jedná se o nejvyšší bod stejnojmenného zalesněného hřebene nedaleko Chrástu u Plzně. Chvíle tichého napětí. Trumpety troubí fanfáry. A nejvulgárnějším kopcem České republiky se stává Kokotsko. Hlavním důvodem je to, že na jeho úpatí vyvěrá pramen s názvem Čůráček.

     Je rozhodnuto, kam se vydáme. Vždyť projet se v sedle kola od Čůráčku po Kokotsko může být pěkný zážitek.

24.11.2012, sobota – Když s Pepém v 10:00 hodin vyrážíme ze Slaného, vůbec nemyslíme na to, že přesně za měsíc budou Vánoce. Máme plné nohy práce, zhruba za čtyři hodiny se začne stmívat. Moc času na cyklistiku za světla nemáme, přesto je nálada výborná. „Víš, jak se jmenuje nejlepší mongolský cyklista?“ Chvíle tichého zadumání a pak zamítavé kroucení hlavou. „Máklamunak Ulepin Zhetou“ Znovu chvilka tichého přemýšlení a pak vítězoslavné pochopení. „Mákla mu na kule pinzetou! A to se nechal?“

     Předchozí týden bylo inverzní počasí. Mlha jako prase. Na Ostravsku dokonce zákaz vycházení. Dnes nás tady v Křivoklátských lesích zastihlo babí léto. Není nad to, užívat si sluníčka. Na zeleném paloučku skotačí slunéčko sedmitečné. Říká se, že když se berušky objeví, je definitivně po zimě a očekává se teplé počasí. Ale platí to i teď v listopadu? Buď je tahle beruška otužilá, nebo zešílela. Kdo ví? Co se o beruškách ale opravdu ví, je jejich posedlost sexem. Za rok prý vystřídají až třicet partnerů a rozhodně nejsou věrné. Vydrží se pářit až osmnáct hodin v kuse a jsou pěkně vybíravé, páří se jen se stejně otečkovaným partnerem. Jeden by až přemýšlel o tom být chvíli slunéčkem sedmitečným. Jenže pozor! Když je hlad, beruška svého milého klidně sežere a to už tak lákavá představa není.

     Lesní zkratka s krásným výhledem na údolí řeky Berounky je plná listí. Jedeme paletou všech odstínů hnědé barvy. Svezení parádní, ale Pepé začíná mít problém. „Mám takovej hlad, že na Křivoklátě zase vyžeru půlku hospody,“ nemůže se dočkat oběda.

     „A teď jsem úplně odkrvené hlava,“ postěžoval si na oko zlostně, když do sebe v restauraci natlačil porci vepřových výpečků. „Další z likvidačních zákroků, které jsem spáchal sám na sobě,“ utírá si spokojeně mastná ústa ubrouskem.

Babí léto na Křivoklátsku.

     S plnými břichy je jízda vpřed velmi lenivá, možná i díky dlouhému stoupání z údolí řeky Berounky. Hlemýždí tempo nám nevadí. Jedeme na pohodu. Nejsme na závodech. Kocháme se okolím. Na podzimní modré obloze se kromě slunce objevil i měsíc. Stavíme, abychom tento zajímavý úkaz zvěčnili fotografií. „Když stojím a nemusím šlapat, tak mě nic nebolí,“ mudruje Pepé, s čelem přilepeným na hledáček fotoaparátu.

     Kolem šestnácté hodiny zmizelo slunce za obzorem. Zůstal jen chladný měsíc. Babí léto skončilo. Začalo se stmívat. Nasazujeme čelovky a dech se v kuželu světla stává viditelným. Začala Ladovská zima. Jen ten sníh chybí a děti na sáňkách. „Taky je ti zima? Mám husinu jak rumový pralinky.“ Tělo se na tu náhlou změnu teploty ještě nestihlo adaptovat. Ale už známe odpověď na předchozí otázku. Ano! Ta beruška byla šílená. V první hospodě musíme zastavit na zahřátí. Jenže kdy to bude? Všude kolem zadumaný temný les a jedno víme jistě. Vítr nám do zad rozhodně nefouká a silnička nenápadně nabírá výšku. Lesní tma vlevo ukrývá podle mapy Čertovu skálu s nadmořskou výškou 583 metrů. Tma vpravo schovává Černou skálu, která je ještě o čtyři metry vyšší.

     Hospoda v Líšné přichází vhod. Je třeba nabrat teplo, jen nevím, jestli je pivo tou správnou volbou. U stolu vedle kamen je útulno. Máme najeto 61 kilometrů. Zatímco venku vládne nekompromisní večer, v rádiu Marcela Holanová zpívá „Zas je tu ráno,“ a hned po ní Janek Ledecký cosi o půlnoční tmě. Asi v tom mají trochu zmatek. Ve vzájemné shodě docházíme k názoru, že teplo hospody je třeba si užít, a proto si po porci utopenců dopřáváme i tu opečenou klobásu s hořčicí. Venku nás totiž čeká jen chlad, zima a tma. Nepočetné osazenstvo hospody si nás oblíbilo. „Kluci, až píchnete, tak se vraťte, my se tady o vás postaráme.“ Když opouštíme teplo hospůdky, linou se z rádia vánoční koledy.

     „Kamaráde, dostal jsem chuť na jablečnej závin,“ nese se tmou poznámka, když projíždíme vesničkou Jablečno.

Lesní zkratkou ke Křivoklátu.

     Osm kilometrů od Líšné, v Drahoňově Újezdu je kultura v hospodě jiná. Vlezli jsme dovnitř celí prokřehlí. Zavírací doba už ťuká na dveře a včetně nás je tady šest hostů. „Hej, Belmondo, dej nám sem ještě rundu, ať se krásně vygumujeme,“ halekají dva šedovlasí staříci na vrchního. Ten má v obličeji výraz nejvyššího opovržení, ale poslouchá na slovo. „To je náš Belmondo. Říkáme mu Belmondo, protože vypadá jako Chuck Norris,“ začal nám vysvětlovat již částečně vygumovaný starší ze staříků. A má pravdu, podoba je zřejmá na první pohled. Jen co staříci zaplatili a odešli, Belmondův výraz se změnil. Dává se s námi do řeči, klube se z něj docela sympaťák. Sportuje, běhává maratony a cyklisty má rád. Sice v hospodě dělá, ale hospodské kecy nesnáší a tihle vygumovaní staříci, když se ožerou, mu strašně lezou na nervy.

     Zatímco zpěvák Tomáš Klus před chvílí vyhrál svého prvního Českého slavíka, my stavíme stan na poli těsně za vesničkou Vejvanov. Ruce i nohy se ve svitu čelovky třesou, zuby cvakají o sebe. Je taková zima, že ani nevím, kolik je hodin, typuji něco po půlnoci. Už se nemůžu dočkat, až se zavrtám do spacáku. Ale zahřeju se vůbec? Koncem listopadu jsem ještě nikdy nestanoval. „Aspoň nás nesajou soudruzi komáři,“ vidí to Pepé z té lepší stránky.  

     Dnes jsme ujeli 76 kilometrů a to je sakra málo. Abychom stihli přes víkend dojet na Kokotsko a zpět, měli jsme denní dávku stanovenou na 95 kilometrů. Co jsme nestihli dnes, budeme muset nahnat zítra. „Myslíš, že zítra dáme 114 kilometrů?“ „Myslím, že ne! Dobrou noc.“

Hej, Belmondo, dej nám sem ještě rundu.

25.11.2012, neděle – A rána jsou zde mrazivá. „Jak se ti v noci spalo?“ „Jako jablku….šťopkou vzhůru.“ Z vyhřátého spacáku se nechce, ale musíme. Čeká nás pěkná porce kilometrů. Až dnes za světla vidíme, kde jsme si včera ustlali. Jakási posečená louka, plán lopuchů v těsné blízkosti jabloňového sadu. Listí dávno opadané, jen žlutá scvrklá jablka stále visí na holých větvích jako vánoční ozdoby. Slunce na obloze vykukuje a rtuť na pomyslném teploměru šplhá o několik dílků vzhůru. „Tak už pojeď, ať se šlapáním zahřejeme. Nemůžu se dočkat pořádnýho kopce.“ Jenže nás žádný nečeká, zvolna ztrácíme výšku směrem na městečko Radnice. Z cyklistiky v té chvíli žádná radost a zuby znovu drkotají.

     Přísloví praví, že v nouzi poznáš přítele. Čerpací stanice v Břasech přichází jako na zavolanou. Kupujeme bagetu k snídani, kávičku na zahřátí a na mě přichází velká potřeba udělat velkou potřebu. Záchod však zamčený. Jdu si pro klíč na pokladnu. „My tady záchod nemáme,“ oznamuje stroze paní čerpadlářka. Jak, nemáme? Proč mi lže? Hlava plná otázek, zatímco situace začíná být akutní. „Vždyť ho tady máte značenej a dveře na něj zamknutý,“ naléhám. „No jo, značenej ho máme, ale hned po dokončení se tam zřítila zeď a od té doby je mimo provoz. Už třináct let slibují, že to přijedou opravit a nic,“ vysvětluje paní. Co teď? Situace kritická. Jsem v nouzi nejvyšší. Průšvih už mi tlačí na mozek. Naproti přes silnici je cukrárna a vstřícný majitel. Můj neznámý přítel v nouzi. Má pochopení a pouští mě nezištně do zákulisí. Zachránil tak mou cyklistickou vložku od poskvrny. Nebudu se muset trápit kakaovou skvrnou velikosti mexického dolaru. A to je pádný důvod k poděkování. Díky, pane cukráři. Jednou Vám tuhle službu třeba oplatím.    

     V dávných pradávných dobách, kdy vzniklé vísky ještě neměly žádná jména, vyhlásili obyvatelé bezejmenných vesniček mezi Břásy a Chrástem soutěž o nejkrásnější název začínající na „S.“ Na jedenácti kilometrech jsou tady vedle sebe naskládané hned čtyři. Stupno, Střapole, Sedlecko a Smědčice. Pátá obec soutěž očividně bojkotovala a demonstrativně se pojmenovala Všenice. Snad na truc. Ano, přesně takhle to bylo.

Listopadové nocležiště.

     Už je cítit blízkost metropole Plzeň. V Dýšině se napojujeme na modře značenou turistickou stezku, přejíždíme říčku Klabavu a opouštíme asfalt. Čůráček ani Kokotsko už nejsou daleko. Zvolna stoupáme lesem a listí na zemi znovu hraje všemi odstíny hnědé. „Jak Jsi na tom? Já jsem po včerejším dopředném pohybu cyklistickém a nočním stanování totálně rozlámanej. Asi potlačím chvíli pěšky,“ slézá Pepé z kola a tlačí. Jsem na tom úplně stejně, taky slézám a kopec tlačím. A to nám domů zbývá skoro sto kilometrů jízdy. To nemůžeme dát. Pochybnosti v hlavě hlodají a hlodají. A pak se objevil z čista jasna bez varování Čůráček. Pramen vyvěrající z útrob úbočí Kokotského hřebene. Není třeba ostychu, můžeme si klidně nabrat, voda z Čůráčku je pitná.

    Další zastávkou na trase je Ostrý kámen, též Čertův zvaný. Nadmořská výška 473 metrů. Obrovský, osamělý balvan uprostřed lesů. Kde se tady vzal? Logická úvaha hovoří jasně. Může za to čert. V dobách minulých dokázali čerti lecjaké čáry a kousky, které nebyly v lidských silách. Černý buližníkový útes původně překážel na dvorku jednoho z okolních statků, až se sedlák naštval. „Čert aby ten kámen vzal!“ To nemusel říkat dvakrát. Pekelník se dostavil okamžitě. „Jaký úkol mě čeká?“ Dohodli se rychle. Statkář dal v sázku svoji duši, čert zase rychlost. Odnese kámen až za Kokotské rybníky. Musí to ale stihnout, než kněz v blízkém kostele odzpívá pašije. Jenže nemotornému pekelníkovi kámen cestou vypadl a zpoždění už nedohnal. Když kněz pašije dokončil, upustil vzteklý pekelník kámen tam, kde zrovna byl a od té doby tady leží dodnes. A sedlákova duše byla samozřejmě zachráněna.

Čertův kámen i s Čertem??

     Od Čertova kamene nám zbývá kousek cesty do Kokota, tedy do míst, kde dříve stála stejnojmenná středověká ves. Nacházíme se v oblasti, kde je doslova překokotováno. Zalesněný Kokotský hřeben, zaniklá vesnice Kokot, Dolní a Horní kokotský rybník, Kokotsko jako nejvyšší bod celého hřebene a do toho my dva na kolech. Ale buďme v klidu, nejde o žádnou vulgární anomálii. Výraz kokot ve staročeštině označoval kohouta. Místní pojmenování pak nejspíš vzniklo podle skalisek na hřebeni, svým tvarem připomínající kohoutí hřebínek. Jedem po hrázi rybníka, vodníka vidět není, přesto atmosféra jako o dušičky.

     A pak přichází vrchol, cíl výpravy. Kokotsko. Nadmořská výška 501 metrů. Nejvyšší bod Kokotského hřebene. Vrchol nejvulgárnějšího kopce České republiky. Chátrající plot snad ze setrvačnosti odděluje neudržovanou lesní školu od okolního dospělého lesa. Uprostřed školky kovový stožár se signalizačním světlem pro letadla. Toť vrchol. Jakékoliv turistické označení chybí, což je škoda. Kdysi dávno tu prý stávala rozhledna. Pořizujeme vrcholové foto. Voláme domů, jako, že je vše v pohodě a tak. Jenže zas taková pohoda není. Únava už nás úlisně hladí po zátylku. Je 14:40 hodin, do cíle zbývá 95 kilometrů a stmívat se začne za necelé dvě hodiny. „Hele, co když se vrátíme do Plzně a domu pojedeme vlakem? Za světla se to stihnout nedá!“ „To by byl velmi nedůstojný závěr naší cyklistické výpravy. Návrat vlakem nemožný!“ „Ty vole, já věděl, že to řekneš. Tak jedem! Čeká nás noční bojovka a piš si, že bude bolet.“

     Lesní stezka je čím dál tím zarostlejší. Na konci lesa končí stejně náhle jako bezstarostné mládí. Bezradně stojíme s lesem v zádech a mlčky civíme na pole před námi. Rozorané hroudy vypadají jako rozbouřené moře. Cesta vpřed nemyslitelná. Na druhé straně pole vidíme střechy stavení. Otázka zní, kudy k nim? Vracet se nebudeme. Cesta zpět zapovězená. Tlačíme kola na hraně mezi lesem a polem. Dříve či později na nějakou cestu narazíme. Zvedlo se mohutné mračno miniaturních mušek. Poznávám hned ten rodový druh. Jedná se o Diblíka kokotského. Nebo Kokota diblického? Nepodstatná drobnost. Důležité je zavřít ústa, přimhouřit oči a hlavně nevdechnout. Sláva. Do sedel! Cesta si nás našla.

Kokotsko vrchol, 501 m.n.m.

     „Ať vám to letí, mládenci,“ popřál nám domorodec, u kterého jsme si na rozcestí ověřovali směr. Asi z našich výrazů poznal, že už nám to moc neletí.

     Přišel čas na nedělní chvilku poezie. „Únava už mi na záda klepe. Jak jsi na to ty, Pepé?“ „Není mi hej. Už jsem tuhej.“ Dokud je světlo, odpočívat nebudeme. Přestávku uděláme, až se setmí. Za denního světla kilometry naskakují přeci jen lépe.

Důkazní materiál.

     Nejprve lehce bloudíme pod zámkem ve Zbirohu a pak celou krajinu přikryl závoj tmy. Setmělo se a my na to ještě nejsme připraveni. Čeká nás 70 kilometrů noční jízdy. Všechny trumfy jsou naštěstí na naší straně. Neprší, není mlha, nemrzne a vítr fouká přímo do zad. Na listopad příjemné teplo.

     V lese před Kublovem jen tak mimochodem překonáváme nejvyšší bod celé výpravy, nadmořská výška 567 metrů. Za odměnu nás čeká pět kilometrů jízdy z mírného kopce. Být to takhle až do Slaného, byli bychom tam coby dup. Jedeme nekonečnými lesními rovinami, které za tmy vypadají ještě nekonečnější. Těšíme se, jak uvidíme nočně nasvícený hrad Křivoklát. Nevíme totiž, že nočně nasvícený není. Sem tam vyplašíme v roští u cesty lesní zvěř, naštěstí samá drobotina, žádná srnka nebo divočák.

Únava materiálu patrná na první pohled.

     Z Křivoklátu je to do cíle nějakých 30 kilometrů, což už není moc. Pořád je to ale hodina a půl jízdy. Člověk se musí obrnit trpělivostí. Nesmí myslet na to, jak ujeté kilometry pomalu přibývají. Mohlo by mu z toho hrábnout.

     Dálková světla protijedoucích automobilů občas proříznou tmu. Na potkávací přepínají až v momentě, kdy jsme dokonale oslněni. Na chvíli zastavujeme, abychom nabrali síly, místo toho nabíráme chlad. Zas tak teplá listopadová noc není, jen tu okolní zimu při šlapání tolik nevnímáme. Noční bojovka se mění v nekonečnou. Už to nebaví ani trpělivějšího z naší dvojice. „Kámo, mít na vybranou, už bych na to dávno hodil kakaovou skvrnu o velikosti mexického dolaru.“

     Na horizontu se objevila žlutá záře. „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká.“ „To už je Slaný?“ „Ne! Teprve Lány.“ „Tak to asi umřu.“ Nelze přeslechnout zklamaný tón. Z Lán do Slaného už je to jenom 16 kraťoučkých kilometrů. Z Lán do Slaného je to ještě 16 hrozivých kilometrů. Strašně moc záleží na úhlu pohledu.

     Kdo si počká, ten se dočká. A my se dočkali. Noční bojovka je u konce. Ve 22:11 hodin jsme ve Slaném. Na tachometru svítí 115 kilometrů. Kokotsko i Čůráček jsou čerstvou minulostí. Výprava na nejvulgárnější kopec České republiky je u konce. V součtu byla dlouhá 191 kilometrů. Už se nemůžu dočkat, až vlezu do horké vany a pěkně pomalu ze sebe svléknu vůni kola.

     A na jaký kopec vyrazíme příště? Třeba na ten s nejdelším názvem ze všech. A který to je? To budeme muset teprve zjistit.

A kam se vydáme příště?

Milan Silný

 ... a další fotografie jsou zde 

Josef Janča & Milan Silný