Milan Silný - Expedice Bezděz 2012, nejvymrzlejší únorový kopec

Expedice Bezděz 2012, nejvymrzlejší únorový kopec

    

     Arktický mráz, tak to pojmenovali odborníci. Za veliké mrazy, které u nás momentálně panují, může oblast vysokého tlaku vzduchu nad severem západní Sibiře. Kvůli ní pak z Ruska na západ proudí studený vzduch. Na samotné Sibiři panují teploty okolo mínus 45 stupňů, v noci pak překračují i hrozivých mínus padesát.

     Mrzne napříč Evropou. V sousedním Polsku si mráz vyžádal dvanáct obětí. Na Ukrajině už umrzlo dokonce osmnáct lidí. V Bulharsku mají největší zimu za posledních padesát let. V Srbsku přívaly sněhu zasáhly dopravu a přerušily dodávky elektřiny. I zde několik lidí umrzlo. A u nás? Mráz láme teplotní rekordy i železniční koleje. Prý se jedná o nejmrazivější zimu za posledních dvacet let.

     Zkrátka počasí vůbec není nakloněno jakémukoliv cyklistickému dobrodružství. Cyklistika v takovém mrazu je prý čiré bláznovství. Jenže termín a cíl výpravy už je stanoven několik měsíců dopředu a nemá cenu se rozptylovat maličkostmi. Patrně panující mráz je tou zásadní příčinou, proč jsme na víkendovou cyklistickou výpravu zůstali nakonec jen tři. Všichni rozumní účast odřekli. V sobotu vyjedeme na kopec Bezděz s nadmořskou výškou 603 metrů, přespíme v penzionu pod kopcem ve stejnojmenné vesničce a v neděli se vrátíme zpět do Slaného. Jednoduchým propočtem to vychází 85 kilometrů tam a stejnou porci zpět. Čeká nás cyklistické dobrodružství, které už teď zebe.   

 

3.2.2012, pátek – Poslední den příprav. Po telefonu a mailu už jen dolaďujeme detaily. Kde a v kolik hodin se sejdeme, kdo si co na cestu nabalí na sebe, kde budeme dávat cestou přestávky a spoustu dalších drobností. Předstartovní nálada je výborná. Jarda Babangida kolem poledního předhazuje vesele do placu celkem originální stupnici mrazu:

 

-20°C Dech se stává slyšitelným.

-21°C Pes nechce chodit močit ven.

-22°C Bezdomovci si přes sebe berou dvě krabice.

-24°C Německá auta nejdou nastartovat.

-27°C Pes zkouší vlézt Ti pod pyžamo.

-29°C Švédské automobily přestávají startovat.

-33°C Žádné automobily, kromě ruských nejdou nastartovat.

-38°C Rusové si zapínají vrchní knoflíky u košile.

-43°C Už nestartují ani ruská auta.

-45°C Eskymáčtí psi se lámou v zatáčce.

-60°C Tuleni opouštějí Grónsko a stěhují se na jih.

-70°C Univerzita v ruském Kuzněcku organizuje přespolní orientační běh na zahřátí.

-75°C Santa Klaus opouští polární kruh.

-120°C Rusové jsou naštvaní, protože zmrznul alkohol.

-268°C Hélium zkapalnělo.

-273,15°C Absolutní nula. Ustává pohyb elementárních částic. Rus, žužlá zmrzlou vodku a připouští, že je pořádná kosa.

 

     Jenže to bylo kolem poledního, to nám bylo ještě hej. Do odjezdu zbývala relativně dlouhá doba. Večer už ale tak veselo nebylo. „Byl jsem venku se zkusit projet a v tom mrazu to bylo peklo. Srabácky vzdávám,“ přišla od Jardy Babangidy kapitulační zpráva. Co teď? Má to vůbec cenu? Nepřeložíme výpravu na jindy, až bude tepleji? „Jo, soudruzi z Kuzněcké univerzity nejsou žádní blbci, ale k tomu poslednímu bodu nesmí dojít. Jakmile vodka začne rosolovatět, musíme ji bleskově vypít. A rusové ať si dělaj, co chtěj,“ přišla povzbudivá odpověď od Pepého. No dobrá, tak tedy zítra vyrazíme jen ve dvou. Konec konců, zabalit to můžeme na trase kdekoliv. Vyhřátých hospůdek, svůdných to lákadel k ukončení výpravy, bude cestou dostatek.

 

4.2.2012, sobota – Den odjezdu. Hned po probuzení běžím k teploměru. -17 stupňů. No nazdar. V panické hrůze vyhazuji ze skříně na postel všechno teplé oblečení. Dopřávám si luxusu čtyř vrstev ponožek. Zvoní Pepé. Tak to je definitiva. Na Bezděz se přeci jen jede.

     Brašny na zadní nosič jsou nutností. Batoh na záda zlepšovákem, bude mě snad trošku hřát. „Á, tady chce někdo omrznout,“ rýpe si do mě soused, zatímco vyndávám kolo ze sklepa. Pepé holou rukou dopíná gumicukem brašnu na nosiči, ruka během chvilky červená a studí jako kousek ledu. „Pane bože! Je taková zima, že se v tom nedá chodit a vy chcete jet někam na kole,“ komentuje naše počínání kolemjdoucí paní zachumlaná od hlavy až k patě.

     Ulánbátar, metropole Mongolska se rozprostírá v nadmořské výšce kolem 1300 metrů a je označována za nejchladnější hlavní město na světě. V lednu se zde teploty trvale pohybují pod -16 °C. Když opouštíme Slaný, je teplota stejná jako v Ulánbátaru. Jenomže kluci mongolský jsou na tu zimu zvyklí, na rozdíl od nás. Lehce vibrujeme zimou a doufáme, že se snad brzy aklimatizujeme.

    Silnička se příjemně houpe. Slunce svítí a okolní krajina je bez smítka sněhu, pocity trošku jako v září. Jen kdyby ten mráz nebyl.

 Chvilku zebou prsty na rukou, chvilku zebou prsty na nohou. Mozek signály v pravidelných intervalech střídá, takže mi v podstatě zima není ani na ruce ani na nohy a cítím se v rámci možností dobře. Pepé je na tom o trošku hůř. Do zimních cyklistických treter si navlékl tolik vrstev ponožek, že nohám nezbyl prakticky žádný prostor pro pohyb a začínají promrzat. Už abychom se někde mohli zahřát.

     V Kralupech nad Vltavou máme najeto 18 kilometrů. Výčepní je lidumil, můžeme si vzít kola sebou do tepla pohostinství. Tři chlápkové od rozpité sklenice piva na nás mlčky civí jako na exoty. Asi právem. Zatímco já blahořečím svým stoletým vyčochtaným botám Concord, kde mám i přes tu vrstvu ponožek dostatek místa a jakousi vzduchovou izolaci, Pepé si tretry zouvá a jen tak v ponožkách bolestí tančí po lokále. Promrzlé prsty u nohou přicházejí k sobě. „Proč ty tretry nazývají zimní?“ Pokládá řečnickou otázku, na kterou si hned odpovídá. „Zimní tretry jsou to proto, že je v nich zima.“ Grog do jedné nohy, grog do druhé nohy a teplá polévka na závěr nám vlévá teplo do žaludku a optimismus do žil. Strategie je na světě. Pepé svlékne jednu vrstvu ponožek, od výčepního vyloudí alobal a podloží si s ním vložku v tretrách, aby mráz kolem kovových zámků v podrážce nepronikal dovnitř. Jenomže smůla. Alobal není. Nevadí, místo alobalu se dají použít noviny. Je na nich fotografie Lucie Bílé. „Kdy se mi stane, abych šlapal do obličeje takové celebritě,“ hýří už Pepé dobrou náladou. Můžeme směle opustit vyhřátou hospůdku a posunout se blíž našemu cíli. Čeká nás ještě nějakých 65 mrazivých kilometrů.

     Výzkumná základna Eureka na nejsevernějším kanadském Ellesmerově ostrově, se považuje za nejchladnější obydlené místo planety. Průměrné roční teploty se pohybují někde kolem -20 stupňů. V zimě pak klesají k -45 až -55°C. Meteorologická stanice tady byla založena už v roce 1947. Oč nižší jsou na Eurece teploty, o to vyšší jsou ceny za dopravu sem.  Nejlevnější letenka stojí kolem dvaceti tisíc amerických dolarů a letadlo vás sem dopraví za dvě a půl hodiny.

     V porovnání s výzkumníky z kanadské základny jsme úplně v pohodě. Teplota se v tuto chvíli pohybuje někde kolem dvanácti pod nulou a my nejsme závislí ani na dolarech ani na letadle. Pohodovým tempem si šlapeme vpřed a to, že nám kromě rukou a nohou začíná mrznout i obličeje bereme s nadhledem. „Lodyha. Lodyha. Lodyha. Musim ty zmrzlý panty trošku rozhejbat.“

     Za vesnicí Netřeba přišla na mě čůrání potřeba. „Pepé, kdybych dlouho nešel, tak sem přimrznul a budeš mě muset ukopnout.“ Není nad to, když má člověk kamaráda, na kterého se může spolehnout.

     V Chlumíně táhne parta kluků s bruslemi zavěšenými ledabyle přes hokejky na rameni kamsi mastit hokej. To je ten správný zimní sport a ne nějaká cyklistika. Ale když už jsme se dali do boje, budeme bojovat do posledního muže. A už zbýváme jen dva! A my dva to na Bezděz dotáhneme……anebo třeba nedotáhneme. To je úplně jedno. Důležité je, že jsme se o to alespoň pokusili.

     Mezi obcemi Záboří a Vavřineč nás čeká trošku terénu. Mrzne a tak je terén bezproblémově pevný. Kdyby pršelo nebo byl sníh, byla by to asi jiná káva. Jen musíme dávat pozor, abychom nevjeli na trn, ulámaných trnových větviček se po zemi povaluje víc než dost. Snad jsme proklouzli bez trnobití. Teprve čas ukáže.

 

 

     Na ledově modrém nebi bez mráčku se objevila chladně šedá silueta měsíce. Ve škarpě se válí prázdná krabice od pizzy. Pohled na ni působí jako spouštěč. Uvědomujeme si, že máme hlad a budeme se muset někde najíst. Ale kde? Na horizontu z jedné strany na druhou jen les.

     Před námi se objevují Nebužely. „Když tam mají i baráky panelákovýho typu, určitě tam budou mít i hospodu.“ Ano, hospodu mají, ale je to spíš takové kuřácké doupě. Nejprve člověk dostane cigaretovým dýmem pumelici do nosu hned mezi dveřmi. Teprve pak, když se trošku rozkouká, zahlédne v mlhavé šedi obrys výčepního sedícího u stolu společně s jediným štamgastem. „Ne tady se nevaří a nikde v celý vesnici. Musíte zkusit Mšeno,“ zní z mlhy záporná odpověď. Hm, co se dá dělat. Mšeno leží naším směrem, tak jedem.

     Z Nebužel do Mšena je to necelých sedm kilometrů, ale stojí za to. Utrpení mladého Boháčka! Silnice vede mezi poli otevřenou krajinou a ledově ledový vítr nám vije přímo do obličeje. Nic mu nebrání v rozletu. Tradice zůstala zachována, fouká přímo proti nám. Chlad, zima, mráz, bolest. Slzy v očích. Jet se pořádně nedá. Zimou drkotají zuby i svaly kolem kolen. Ani sil už není na rozdávání. Zatím nejhorší úsek výpravy a bude hůř. Slunce už se rozhlíží, kudy zmizí za obzor a naše stíny na silnici se začaly povážlivě natahovat. Za chvíli se setmí a mráz ještě trošku přidá na obrátkách. Pořád na tom ale budeme lépe než obyvatelé ruské vesnice Ojmjakon. Ta leží na Dálném východě ve vzdálenosti přibližně 350 kilometrů od severního polárního kruhu a nachází se v ní takzvaný sibiřský pól chladu. V roce 1926 zde naměřili -71,2 °C, což je nejnižší teplota zaznamenaná na severní polokouli.

     Představa teplé hospody a teplého jídla nás tak dlouho popostrkovala vpřed, až jsme přeci jen do Mšena, do vyhřáté hospůdky dorazili. Se skutečnou nudlí u nosu a pomyslným rampouchem u zadku. Byl nejvyšší čas. Je půl páté a nám zbývá do cíle ještě nějakých dvacet pět kilometrů. Vypadá to na noční bojovku a na tu se musíme pořádně posilnit. „Dal bych si zmrzlinu. Pro zahřátí bych si jí namazal na kolena.“ I když se klepeme zimou, nálada je pořád výborná. Pepé má strašnou chuť na knedlo zélo vepřo a servírka mu přání plní. Já bych si dal těstoviny. Ale nevadí, guláš bude taky dobrej.

     S plným břichem je v teple hospody útulno. Komu by se chtělo ven. Setmělo se, mrzne. My nemáme na vybranou. Musíme dál. Nasazujeme čelovky a vzhůru do mrazu. Noční bojovka byla zahájena. Pozitivním zjištěním je, že se uklidnil vítr. Všude okolo panuje klid. Slyšíme a vidíme vlastní dech. Kužel čelovky svítí do tmy a okolní krajina se bělá souvislou vrstvou sněhu. Romantiky pramálo, zima jako prase. Srdce v pravidelných intervalech buší ve spáncích. Stoupáme vzhůru silničkou do vesnice Libovice. Je taková zima, že i ti psi zalezlí v boudách mlčí. Za Libovicí se silnička noří do lesa a rázem se halí vrstvou zledovatělého sněhu. Musíme jet opatrně. Fleky ledu ve svitu čelovky nejsou pořádně vidět. Pepé ztrácí rovnováhu, ale nic brutálního. Přední kolo mu na ledě podklouzlo a on jen blesku rychle vystoupil a bicykl položil do sněhu. Noční dobrodružství jak má být. „Kamaráde průšvih, nožík na odřezávání omrzlý a odumřelý tkáně sem nechal doma.“

     Silnička klesá do rokle z obou stran sevřená lesem a temnými skálami. Projíždíme Kokořínskem, chráněnou krajinnou oblastí. Noční mrazivé ticho vládne kraji. Stoupáním do kopce se zahříváme, opouštíme les a v dáli se na pozadí potemnělé oblohy rýsuje ještě temnější silueta Bezdězu. To už dáme. Musíme. Na úpatí kopce se mihotají světélka vesnice. Tam máme zajištěné ubytování. Tam nás čeká zasloužené pohodlíčko a teploučko. „Kamaráde, víš, jak vypadá sobolí lejno? Tak si mě dobře prohlídni.“

 

 

    V 19:20 hodin jsme na místě. Jsme v obci Bezděz, na farmě-penzionu u Svatošů. Tady přečkáme pohodlně noc a zítra ráno se pokusíme dobýt samotný vrchol Bezdězu, ležícího v nadmořské výšce 603 metrů. Máme za sebou 82 ujetých kilometrů. „Kde máte toho třetího?“ Ptá se paní Svatošová. Máme zarezervované tři postele, ale jak víme, Jarda Babangida na poslední chvíli účast odvolal, což paní domácí neví. „Umrznul cestou,“ odpovídáme s kamenným výrazem. Stín úleku jí prolétl obličejem, ale pak pochopila, že si děláme srandu. „Chudák. Doufám, že ste ho nechali aspoň někde v teple hospody,“ dodává už s úsměvem, a my na oplátku přiznáváme, jak se věci mají.

     Po zabydlení se vyrážíme do vsi na večeři. Prý tady mají dvě hospody, ve kterých se vaří. To je pravda jen teoretická. V první hospodě vaří, ale jen v době turistické sezóny a ta teď v únoru zrovna není. Vydáváme se hledat druhou hospodu, ale tu nenacházíme vůbec. Vracíme se tedy zpět do té první. Sice nevaří, ale mají tady teplo a pivko orosené. Pytlík slaných brambůrků místo večeře bude muset stačit, a když ne, poručíme si ještě jeden. Na mobilu pípá zpráva od kamarádů. „Zítra se pěkně zpotíte. Má být vedro, mínus 8 stupňů.“

     Když spokojeni opouštíme hospodské zařízení, půlnoc už dávno zaklepala na dveře. Všude je bílo a regulérně sněží. Zítra se máme na co těšit, standardní ledové dobrodružství bude zpestřeno sněhem.

     „Dnešní den bych vyhodnotil slovem au,“ bilancuje Pepé před usnutím a oheň v krbu příjemně plápolá.

 

5.2.2012, neděle – Na ruské výzkumné polární stanici Vostok ve východní Antarktidě poblíž jižního magnetického pólu je drsná a krutá zima pořád. Na stanici, nacházející se v nadmořské výšce 3488 metrů, naměřili v roce 1983 dosud absolutně nejnižší teplotu na Zemi. Mínus 89,2 °C! Takovýchto mrazů se bát nemusí. Tady pod Bezdězem teploměr ukazuje „jen“ mínus 17.

     Dnes máme před sebou rozhodující moment výpravy, pokusíme se vyjet na vrchol Bezděz. A nezačíná to moc zvesela. Pepé má prázdné přední kolo. Asi včera přeci jen nějaký ten trn trefil. Pepé je věčný optimista, i teď to vidí jako štěstí v neštěstí. V teple penzionu vymění děravou duši mnohem snáz, než třeba včera po tmě někde na mrazu v lese.

 

 

     Defekt odstraněn. Navlékáme na sebe stejně jako včera spoustu vrstev funkčního i nefunkčního oblečení, abychom někde cestou po chvíli „nekosili.“ „Člověče, mám pocit, jako když sme na horách a chystáme se na svah lyžovat.“

     Před opuštěním penzionu si nás přišel prohlédnout i pan Svatoš. „Musím se podívat, jak vypadají čistokrevní blázni.“ Kroutí hlavou a dodává „No, odvážní muži na létajících strojích, to zní líp než blázni,“ a kření se od ucha k uchu.

     V noci sněžilo. Venku je všude bílo. Slabá sněhová pokrývka na silnici se ve slunečních paprscích zlatavě třpytí. Stoupáme silničkou vzhůru, vesnička Bezděz vypadá liduprázdně, jen sem tam z komína stoupá stužka dýmu. Kdyby na zasněžené hrázi u nádržky seděl zelený vodníček a zašíval si boty, asi bych ho očekával, než že bych byl překvapen. Nejsem daleko pocitu, že jsem sublimoval do zimních obrázků Josefa Lady. Jenže skutečnost je jiná. Přímo nad našimi hlavami se neohroženě až opovržlivě tyčí kopec Bezděz se stejnojmenným hradem na vrcholu. Jak tam na kolech vyjedeme, nemám tušení. Teď totiž nevím, že tam nevyjedeme.

 

 

     Přesné datum založení hradu není známo, snad někdy v letech 1265 až 1278. Nechal jej postavit Přemysl Otakar II., který založil i stejnojmenné městečko v podhradí. Bezděz byl postaven jako pevnost a reprezentativní sídlo krále, tudíž zde nenajdeme žádné hospodářské budovy. Přemysl Otakar se ze svého hradu ale neradoval dlouho, protože už roku 1278 padl v bitvě na Moravském poli. Ironií osudu se pak stal Bezděz nedobrovolným vězením pro jeho ženu Kunhutu a syna, sedmiletého Václava, budoucího krále. Tajně je tam uvěznil jeho poručník Ota Braniborský. Královně se podařilo zanedlouho z hradu uprchnout. Mladý Václav však zůstal na hradě vězněn dál. Teprve po čtyřech letech roku 1283 navrátil věznitel budoucího panovníka vlasti. Ovšem nebylo to jen tak. Nechal si vyplatit královské výkupné v podobě patnácti tisíc hřiven stříbra a několika hradů. Měl to čerchmant Otík Braniborskejch pěkně spočítané.

     Projeli jsme stoupání vesnicí, začal les. Cesta je neudržovaná. Pod nánosem čerstvého sněhu se zákeřně schovávají namrzlé nerovnosti. Zákaz vjezdu a dopravní značka „Cyklisto sesedni z kola“ je tady celkem zbytečná. Jet na tom nejde, nejde ani pořádně jít. K vrcholu bychom se sápali pěšky bez kol kdoví jak dlouho. Cílem naší výpravy bylo udolat Bezděz s koly. To se nám nepodaří. Výprava bude tedy neúspěšná. Stojíme tady, koukáme po sobě a nevíme co dál. K vrcholu nemůžeme a zpátky se nám moc nechce. Nakonec v nás rozhodnutí dozrává. „No co, na vrchol K2 taky nelezou horolezci každej den.“

 

 

     Vydáváme se na cestu k domovu. Vrchol Bezděz zůstává naší přítomností neposkvrněn. Alespoň máme důvod se sem ještě někdy vrátit. A teď zpátky do Slaného. Čeká nás přes 80 ledových kilometrů jízdy.

 

 

 

     Dnes ráno byla snídaně velice skromná. Kafe, čaj a jedna tatranka, nic jiného nebylo k dispozici. Pro případ krizového řešení energetického strádání vezu v brašně nepatrnou kalorickou bombu, sladkou tyčinku s názvem Co So San Xuat Son Lam, místo výroby vietnamský Hanoj. Raději na ni spoléhat nebudeme a najíme se v první hospodě, na kterou narazíme.

     Těsně před tím, než nás pohlcuje les, míjíme jakousi letní občerstvovnu s názvem Šantán u houbaře. Logicky je teď v zimě zavřená. V lese zešedlém mrazem panuje ticho a klid. K dokonalosti divočiny chybí, už jen aby se mezi stromy mihnul medvěd. „Jo, kamaráde, medvěda tady neuvidíme. Možná chytneme vlka.“

 

 

     Sníh zmizel ze silnice i z okolních polí a Pepé dostal hlad. Vpřed ho žene představa špeku, slaniny a vajíček. Jak mu ubývá sil, přibývá ingrediencí. Postupně svou představu ještě obohacuje o olivy a dobré víno.

     Při lesním stoupání do Nosálova a dále do Libovice už je silnice znovu plná sněhu a ledu. Pneumatiky na ledě vržou standardním způsobem. V Nosálově je hospůdka U nás, ale nevaří.

     Ráj je místem, kam se těšíme. Ráj je vesnička na začátku Kokořínského dolu. V Ráji je restaurace, kde se vaří. Uvnitř útulně teplo, obsluha příjemná, boršč vynikající. Jsme tady jediní hosté. „Tak nám dejte eště ten krajíc chleba sádlem a cibulí. Vždyť, kdy se nám příště poštěstí být v Ráji sami?“

 

     Kokořínský důl je krásný v létě a zajímavý v zimě. Silnička se klikatí sevřená z obou stran pískovcovými skalami a lesem. Všechny rybníčky jsou zamrzlé a většinu z nich okupují bruslaři. Působíme mezi nimi tak nějak nepatřičně. Ve vzduchu začínají poletovat sněhové vločky a stádo srnek neslyšně korzuje na louce nedaleko silničky.

 

 

     Řeka Labe u Mělníka je zamrzlá jen křehce jako krajka. V motorestu u Obříství se podává znovu boršč a nás čeká dlouhá cesta po rovinách. Snížek bílý poletuje a kolem nás pole tu je. Pepého rychlost jízdy klesá, se silami je u konce. Už nejede na pomerančovou šťávu, už nejede ani na dužinu či pomerančové slupky. Pepé už to drtí v před pouze na pecky. V ulicích Kralup nad Vltavou si to s ním na kole rozdal asi osmiletý klučina a vyhrál. Není zbytí, v Kralupech stavíme ve stejné hospodě jako včera. Výčepní si nás pamatuje. Znovu si můžeme vzít kola sebou do výčepu. Pepé si na posilnění dopřává kávu a sype do ní pět cukrů, což je celkem dost. „A to normálně kafe vůbec nesladim,“ přiznává bez mučení. „Cukry budou potřeba, snad mi to pomůže.“

     Posledních dvacet kilometrů výpravy jedeme znovu za svitu čelovek. Jen trpělivě vpřed, za kuželem světla. Pepé už znovu básní o špeku, slanině a vejcích. Buď přestalo mrznout, nebo jsme se konečně na zimu aklimatizovali. Kdepak, byl to jen chvilkový záchvěv klamu. Pořád mrzne, až praští. Kapky ledu mám namrzlé na rukávech bundy i ve strništi na bradě. Pepému zamrzá uzávěr camelbacku a já si v bidonu místo vody vezu velkou kostku ledu. V 19:28 hodin jsem ve Slaném u cíle výpravy. Dnes jsme najeli 90 kilometrů.

     Výprava, během které jsme v součtu ujeli 172 kilometrů, byla neúspěšná. Vrcholu Bezdězu jsme nedosáhli, ale to není podstatné. Důležité je, že jsme se o to v těch třeskutých mrazech alespoň pokusili. Třeba nám to vyjde příště.

     Zatímco zvolna rozmrzám ve vaně a mé přirození je malé až nepřirozeně, přišla od Pepého zpráva. „Sláva, špek, slaninu, vejce, olivy, víno mám a za pět minut jsem doma. Bylo to fajn.“ Ano, přesně tak, bylo to fajn. Byla bezvadná, i když trošku promrzlá zkušenost.

     Existují ale ještě promrzlejší zkušenosti. Dočetl jsem se o nich několik dní po návratu z Bezdězu. Moderátorka britské televizní show pro děti Blue Peter Helen Skeltonová se v prvních lednových dnech letošního roku vydala na 805 kilometrů dlouhou cestu k jižnímu pólu na speciálně upraveném kole. Na jižním pólu před ní stála celá řada lidí, ale Skeltonová si jako první zvolila za dopravní prostředek kolo. Spolu se svým kolegou z Norska Niklasem Normanem používají na cestě speciálně upravená kola, vážící dvacet kilo. Nejdůležitější jsou asi velmi široké gumové pneumatiky bez duší a jednoduché brzdy, upravené tak, aby byly schopné odolávat mrazu. Denně by moderátorka se svým norským kolegou měla být na cestě čtrnáct hodin, za které by měla urazit od 13 do 64 kilometrů. Za sebou táhne saně s 82 kilogramy nákladu. Cestou k cíli musí překonat převýšení okolo třech tisíc metrů.

     Chtít pokořit jižní pól na kole musí být pro každého odvážlivce, který se toho odváží, slušně adrenalinová výzva. Tak jen směle do toho. Ať se daří.

Milan Silný                                                                                          FOTOGRAFIE